Mission to the Moon - The Second Part > Lexi

18. března 2011 v 17:05 | Lexi |  Mission To The Moon
Ponořili jsme se do nicoty a než jsme stačili otevřít oči, už se před námi rozprostíral zářivý, bělostný měsíc.
"Sakra..." zamumlala jsem si pro sebe, ale holky to slyšely.
"Co se děje?" zeptala se Domča nejistě.

"Tak trochu nemám ponětí, jak tam dole budeme dýchat a jak zajistíme, abychom neumrzly a abychom tam nelítaly" odpověděla jsem potichu.
"No to si ze mě děláš srandu? To snad neni možný! Jak si na to mohla zapomenout? Dyť nemůžeme ani vylézt z lodi! A co až nám dojde kyslík?! Udusíme se tady!" začala na mě ječet Kikina, jako bych za to snad mohla.
"No promiň, ale to si ze mě děláš srandu?! Copak já za to můžu? Já měla na práci raketu, zatímco ty a Domča jste se o tohle měly postarat! Neházej to na mě, buď tak hodná" řekla sem naštvaně.
"Já měla na starosti jinou práci!" zamračila se na mě Kikina.
"Jo a co?" otázala jsem se sarkasticky.
"Jídlo! Nebejt mě, tak bychom umřely ještě dřív, než by nám došel ten pitomej vzduch!!" křikla a strčila do mě.
"Nechcete se uklidnit?!" Vstoupila do naší hádky Domča.
"Hele já nemůžu za to, že na mě všechno hází" ohradila jsem se.
Užuž se Kikina chystala něco namítnout, když se za námi ozval chraptivý hlas:
"Můžete se přestat hádat a pomoct mi?!" začal si zase poroučet Dack. Když ale uviděl naše zdvižené obočí dodal "..prosím."
"Fajn" zabručela Kikina a sehnula se, aby mu pomohla.
Dack ležel v nepřirozené poloze na kovovo-mramorové podlaze, o které jsem věděla, že když člověk chce tak dokáže být i průhledná. Rozhodla jsem se, že to vyzkouším a stoupla si na podložku z neprůstřelného skla, která zablikala a poté vyslala po podlaze zášleh elektrického proudu. Podlaha se jakoby zavlnila a poté zmizela. Dack, který to nečekal a ve chvíli zmizení podlahy ležel na břiše, a tudíž mu připadalo, že se propadne do vesmíru, zaječel. Všechny sme se na něj podívaly a vzápětí se rozesmály. Obavy a napětí bylo najednou pryč.
"Ooo pán je táák statečnej" podotkla ironicky Domča, Kikina se zašklebila a já se málem válela smíchy. Dack se zarazil, celý ztuhnul, otočil se na záda - aby nemusel hledět do té nekonečné hloubky - a vydal něco, co připomínalo:
"Ha, ha, moc vtipný!" Možná se mi to ale zdálo, protože holky na sobě nedaly znát, že by něco slyšely.
"Co s ním uděláme? Dáme ho někam pod zámek?! Nebo ho... ehm ... zabijeme" zeptala se mě Domča, přičemž mi to poslední slovo zašeptala do ucha.
"Nevím, ale rozhodně to nemůžeme nechat bejt, jen tak, když víme čeho je schopnej" zašeptala jsem v odpověď.
"Co? Co?" dožadovala se Kikina toho, o čem jsme se bavily.
"Vydrž jo?!" řekla Domča už nahlas.
"Pfffff!" vydala ze sebe Kikina a vyplázla na nás jazyk. Pak se sehnula a pomohla Dackovi posadit se zády ke stěně.
Koukal na nás a zřejmě přemýšlel o stejné věci jako my - co s ním uděláme.
"Je ti doufám jasný, že to, jak jsi mě právě málem zabil, nebyl ten nejchytřejší plán. Kdyby bylo po tvém, tak už jsme všechny mrtvé a ty bys to tady oslavoval." řekla sem a podívala se mu do očí.
"Co se mnou uděláte?" zeptal se a těkal pohledem z jedné na druhou.
"Co se mě týče, tak bych tě nejradši zabila ty ..." začala Kikina.
"Klid Kikino" přerušila jí Domča.
"Prosím, nezabíjejte mě!" začal se nás doprošovat Dack.
"Řekni nám jeden jediný důvod, proč bychom to neměly dělat!" zeptala se ho pohrdlivě Domča.
"Vím.... umím..." začal, ale Kikina mu skočila do řeči.
"Co? Co víš?" ptala se horlivě.
Dack už ale neodpověděl. Možná se to stalo kvůli bolesti, vyčerpání nebo stresu, ale v jednu chvíli se nám chystal něco říct a v té druhé upadl do bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama