Wizards Fight - First Part

20. března 2011 v 17:57 | Lexi |  Wizards Fight
To není možné - opakovala jsem si v duchu pořád dokola.
Mám prostě jen moc bujnou fantasii. Není přece možné, aby se podle mého přání nebo nálady měnilo počasí, abych mohla čerpat sílu ze vzduchu nebo abych mohla ničit věci pouhým pohledem! Jestli je to ale pravda... Co jsem to za zrůdu?!

Zvedla jsem se z postele, rozrazila dveře pokoje, seběhla ze schodů a vyběhla z našeho domu. Když jsem šla ze školy, bylo na teploměru bezmála 30°C a já měla dokonalou náladu, ale po té, co mi Jared zavolal a oznámil mi, že je konec našeho vztahu... ani mi to neřekl do očí! Moje nálada byla v tu ránu na bodu mrazu. A stejně tak bylo po půl hodině i venku! Zatímco jsem běžela, tekly mi po tvářích slzy, smíšené s deštěm, který jako by dělal veliký vykřičník, za mojí už tak špatnou náladou.
Déšť houstl a začínal se mísit se sněhem. Zastavila jsem se, abych popadla dech a nechala se pohltit depresivitou poslední hodiny. Vnímala jsem každý poryv větru, každou kapku, která dopadla na můj obličej. A pak se ve mně něco pohnulo - možná zimou, nebo zděšením, protože kolem mě se začaly tvořit víry prachu, které mě jako by pohltily - a já si pomyslela:
'DOST!' Jenže situace se ani v nejmenším nezměnila. Začala jsem křičet, i když mi vítr rval slova od úst.
"DOST, DOST!!" Když nic pořád neustávalo, ale naopak s mým vztekem narůstalo a sílilo, začala jsem panikařit.
Nedobrovolně jsem se motala dokola a dokola, ve víru větru, vody, sněhu, listí a krup. Ke svému zděšení jsem po chvíli zjistila, že už tak docela nestojím na zemi. Byla jsem několik centimetrů nad ní.
"Ne!!" vykřikla jsem "Pomoc! Pomozte mi někdo! Prosím!!" Ale nikde nikdo nebyl a jedinou odpovědí mi byl výsměšný hlas meluzíny a pravidelné zvuky alarmů aut aktivovaných ulomenou větví nebo odmrštěným kamenem.
Právě ve chvíli, kdy se i poslední zbytky mé naděje na záchranu vytratily, někdo nahmatal mou ruku a stáhl mě zpět na zem.
"Uklidni se" zakřičel mi neznámý do ucha a já mu pohlédla do očí.
"Jak se mám asi uklidnit, když vidím, co jsem způsobila?! To prostě... není možné!" vztek v mém hlase ho zřejmě překvapil.
"Není to možné, takže se hezky uklidním" řekla jsem si po chvíli v duchu. Začala jsem se soustředit, zavřela oči a sedla si na překvapivě suchou zem. Zdálo se mi, jakoby se všechna voda začala vypařovat a to jak z okolí, tak z mého oblečení a vlasů. Kolem nás byla po chvíli opravdu pára a potom i ta zmizela. Postupně jsem se zklidnila na tolik, že když jsem otevřela oči, mraky na obloze se už začaly trhat. Znovu jsem je zavřela a pro jistotu si představila to jediné, co mě vždy spolehlivě dokázalo uklidnit. Mojí kámošku Christin a mě, jak se spolu na pláži, opalujeme a pijeme - podle slov Jamese Bonda - "Extra suché martini s vodkou! Protřepané, nemíchané!"
Proti své vůli se mi po tváři rozlil úsměv a já se uvedla do stavu příjemného klidu.
Po otevření očí se mi úsměv ještě rozšířil. Svítilo už zase slunce a kromě rozvířeného listí nic nenasvědčovalo tomu, že se tudy před pěti minutami přehnalo tornádo. Nějakým zázrakem, všechna auta přežila bez jediného škrábnutí.
Podívala jsem se vedle sebe a uviděla opáleného kluka, přibližně v mém věku. I když jsem si právě před pár hodinami prošla rozchodem, na který jsem odmítala myslet - bála jsem se, co by se stalo při opětovném zhoršení mé nálady - a přestože jsem o kluky právě teď ztratila všechen zájem, musela jsem uznat, že ten sedící vedle mě je opravdu kus. S jeho černými vlasy a stejně černýma očima (přísahala bych, že předtím byly modré), plnými rty a oblečením, jako by byl rocková hvězda... no prostě mi spadla brada až na zem. Odkašlal si, když postřehl, jak na něj civím.
"Promiň já...Nechtěla jsem....Děkuju" vypadlo ze mě nakonec, zatímco mi pomáhal na nohy a vedl mě k lavičce.
"Není zač" odpověděl ten neznámý "Já.. nemůžu tomu uvěřit!"
"Čemu přesně?" zeptala jsem se ho podezíravě. Neunikla mi krása jeho hlasu.
"Tomu, že jsi jako já...nečekal jsem, že narazím na někoho stejného...na ... "
"Na koho?!" zeptala jsem se a byla připravená vzít nohy na ramena. Chvíli bylo ticho, jak mně pozoroval a pak promluvil - potichu, ale zřetelně - "...na čarodějku!!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sogur sogur | 21. března 2011 v 19:01 | Reagovat

je to užasné... :D

2 Lexi Lexi | 21. března 2011 v 20:03 | Reagovat

Vážnjě? :-) tak to moc děkuju ;))

3 Deara Deara | 22. března 2011 v 20:22 | Reagovat

je to pekné idem čítať dalej :)

4 Dita Salbergová Dita Salbergová | 24. března 2011 v 20:14 | Reagovat

Dobrý:)) Jen bych radila psát každou přímou řeč na jiný řádek, líp se to pak čte. A tahle povídka se mi líbí víc než ta o upírech.

5 Lexi Lexi | Web | 27. března 2011 v 13:21 | Reagovat

dobře :-) díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama