Wizards Fight - Fifth Part

22. března 2011 v 14:16 | Lexi |  Wizards Fight
Měla jsem pocit, že nemůžu být šťastnější i když tohle byla bez pochyb ta nejbláznivější věc, co jsem kdy udělala. Dokonce i včetně toho, když jsem před rokem - v patnácti - řídila zdrogovaná a podnapilá auto.
Prostě jsem se chovala jako pitomej teenager a málem zabila nejen sebe. Teď už jsem byla ale z drog i alkoholu venku a poté, co se mi přihodilo, bych už po trávě nikdy nesáhla.
Zrovna teď se mi ale nechtělo zabývat minulostí. Po dlouhé době jsem byla vysloveně šťastná a to počítám i chvíle s Jaredem. Mezi námi bylo silné pouto, ale prostě tomu vztahu něco chybělo. Cítila jsem to já i on, ale já na rozdíl od něj, našemu vztahu věřila a nepřipouštěla si vady na jeho dokonalosti.

Jared nebyl tak bláhový, a raději to ukončil, než abychom se v našem vztahu trápili.
Ale s Chrisem... bylo to úplně jiné. Když jsme se líbali, proudila mezi námi energie. Byli jsme propojeni.
I když jsem ho znala jen asi den, přišlo mi, jako bych ho znala odmalička. Byl to ten typ vztahu, jako když někoho poznáte a hned to víte. Víte, že je to on a že mezi vámi něco je. Něco víc než jenom to, že se vám ten druhý líbí. Je to chemie. Nám oběma docházelo, že jsme přímo ukázkový případ této situace.
Položila jsem si hlavu na jeho hrudník, pozorovala měsíc a byla bych přísahala, že i měsíc pozoruje mě.
Užívala jsem si dotyk jeho ruky, kterou měl položenou na mých zádech a stejně tak i jeho druhé ruky, kterou mě laskal ve vlasech. A pak ztuhl. Zavrtěla jsem se a rukama se vyprostila z jeho obětí. Něco se dělo, i když jsem nebyla schopná určit, co přesně.
"Chrisi" začala jsem opatrně "Co se děje?"
Neodpověděl. Zdálo se mi, že ani nedýchá. A pak jsem si toho všimla. Bylo to vepsané v jeho očích, které se měnily. Z modro-stříbrné na černou. Jeho rysy zhrubly a on se začal třást. Bylo vidět, že s tím bojuje, ale že prohrává, že emoce přebraly vládu nad jeho tělem. Pak zašeptal:
"Uteč! Prosím jdi!"
"Ne.." vydechla jsem potichu "Chrisi! Já jsem u tebe! Nenech se porazit! Bojuj s tím, slyšíš mě? Bojuj!" poslední slova jsem na něj skoro zakřičela.
Jeho ruce se zaťaly do pěstí a poté mne od sebe odmrštily takovou silu, až jsem odletěla minimálně 3 metry daleko. Náraz na tvrdou zem mi vyrazil dech. Když jsem ho znovu chytla, namáhavě jsem se posadila a prohlížela jsem si loket, který jsem si při nárazu rozsekla o kámen. Bolelo to, ale něco ve mně to přetlačilo. Chytla jsem se za hlavu, která mě začala nesnesitelně bolet. Jako by měla vybouchnout. Pokusila jsem se stoupnout si, ale podlomily se mi kolena a já spadla zpět do trávy. Moje tělo bylo v křeči. Škubala jsem sebou. Oči mě začaly nesnesitelně pálit, jako by mi do nich někdo kapal kyselinu. Cítila jsem, jak se můj obličej mění. Jak se mění ve zlo.. Vyděšená z toho, co se děje, jsem zalapala po dechu. Pokoušela jsem se uklidnit, ale nešlo to. A pak najednou všechno přestalo tak náhle, jak to začalo. Byla jsem schopná postavit se na nohy. V jednu chvíli mě přepadl nával radosti a já doufala, že to přestalo, že jsem to překonala, ale pak se to stalo. Pocítila jsem něco, co ještě nikdy předtím. V mém mozku se udělalo prázdno a já přestala uvažovat. Jenom mi "něco nebo někdo" říkal, co mám udělat a já to něco okamžitě poslechla. Neuměla jsem se tomu postavit, to prostě nebylo možné. Po každém pokusu, jsem ucítila tak neskutečnou bolest, až se mi roztřásly nohy a já málem opět upadla. Až teď jsem dokonale pochopila všechno, co mi předtím Chris říkal. Perfektně jsem už chápala to, jak popisoval, že se tomu nedokáže postavit, ani s tím bojovat. Pamatovala jsem si, jak říkal, že budu v tomhle stavu, dokud mě někdo nezabije nebo dokud ze mě ty emoce nevyprchají. Ani jsem si neuvědomila, že loket přestal bolet. Překvapeně jsem se na něj podívala a užasla, když místo hluboké rány, se přes mou ruku táhla malá, růžovějící jizvička, která se každým okamžikem ztrácela.
"Ale ale, kohopak to tady máme" ozvalo se z mých úst, ale cizím hlasem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším! Mluvilo sice mé tělo, ale né já....Napadalo mě jenom jedno řešení. Mluvilo ze mě mé zlé já.
"Překvapuješ mě Rachel" ozvalo se přede mnou ze tmy. Pak jsem si všimla černé siluety. Siluety Chrise.
"Pche..."odvětila jsem.
"Nikdy bych do tebe neřekl, že se dokážeš opravdu rozzlobit. Víš, připadalas mi vždy taková krotká! Hlavně když ses cucmala s mojí drahou polovičkou. Přiznejme si to - je to jenom takovej mamlas, co se snaží potlačit své pravé já - mě!" vysmíval se. Chtěla jsem zabránit reakci na jeho proslov, ale chyběla mi odvaha, postavit se té bolesti.
"Nevím, co to tady plácáš, ale jsi stejnej pitomec, jako tvé druhé já. Vždyť se na sebe podívej, jak s tebou drahoušek Chris bojuje." A opravdu. Cukal sebou a každou chvíli zatínal ruce do pěstí, jako by překonával nesnesitelnou touhu chytit se za hlavu a svalit se v křeči k mým nohám. Zasmála jsem se.
"Na rozdíl od tebe, já mám tu holku v klidu pod kontrolou" provokovala jsem ho.
Zavrčel na mě.
"Pchá, copak si pes? No tak do toho! Zabij mě! Zabij" křikla jsem na něj - tedy.. moje druhé já.
"Jak chceš, tvé přání je mi rozkazem" odvětil ostře a vyslal na mě jasný modrý oheň, který kolem mě vytvořil kruh a ten se ke mně pořád přibližoval.
"Na víc se nezmůžeš?" škádlila jsem ho a jediným lusknutím prsty, oheň náhlým poryvem větru uhasila.
To jsem ale asi neměla dělat, protože se na mě zamračil a v tu ránu na mě vzplanulo oblečení. Začala jsem ječet, zmítaná bolestí - to byla moje šance, jak se osvobodit. Aspoň jsem to chtěla zkusit. Ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že větší bolest než tohle to určitě nebude, osvobodila jsem se od nadvlády svých emocí. Byla to tak šílená bolest, že jsem si byla jistá, že se ještě znásobila s tím ohněm, co mi způsoboval popáleniny na kůži. Vyčerpáním jsem odpadla a už jenom cítila, jak mě znovu pálí oči, jak se znovu mění můj obličej a jak moje lidské já vyplouvá na povrch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama