Wizards Fight - Fourth Part

21. března 2011 v 21:18 | Lexi |  Wizards Fight
Když jsem se vzbudila, ležela jsem...kde? Nevím, co to mohlo být za místo, ale podle jasného zeleného světla a vůně stromů pravděpodobně nějaký park. Rozechvěle jsem se posadila a zjistila, že zády ke mně sedí.. kdo? Kdybych alespoň znala jeho jméno..
Nevšiml si, že jsem se probrala, prostě tam seděl, hlava na kolenou. Občas sebou škubl nebo se otřásl.
První instinkt byl, jít k němu a zeptat se, co se stalo, ale brzo se mi vrátily vzpomínky na chvíle, ve kterých jsem se bála o svůj život. Klekla jsem si, otočila se a chtěla si stoupnout, ale zarazil mě jeho hlas.

"Prosím, moc tě prosím... neboj se mě.... Rachel já se moc omlouvám....já" začal ze sebe soukat.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že v jeho hlase opravdu slyším výčitky svědomí. Ohlédla jsem se a uviděla, jak je tam skrčený v trávě a otřásá se sotva slyšitelnými vzlyky.
'Je to vůbec možné? On opravdu brečí? Co se to stalo s tím sebevědomým, klidným a vyrovnaným klukem?' honilo se mi hlavou. Ne že by mi to vadilo - alespoň jsem pro tuto chvíli věděla, že mi nehrozí žádné nebezpečí.
Došla jsem až k němu a posadila se vedle něj do trávy - až mě překvapilo, jak snadné to bylo.
Když uslyšel šustění trávy, vzhlédl a uviděl můj nejistý obličej, který byl plný obav z toho, co se stane, pokud mu znovu uvěřím. Jenže co mi zbývá? Jemu se nedá odolat..
Ke svému překvapení jsem zjistila, že jeho oči už nejsou černé, ale modro-stříbrné a že se v nich třpytí slzy.
Na zemi vedle něj ležela kožená černá peněženka a já usoudila, že už je na čase, abych věděla, s kým mám co dočinění. Otevřela jsem ji a udivilo mě, když v ní nebyla vložena žádná fotka rodičů, přítelkyně, sourozenců, ani nikoho jiného. Vytáhla jsem občanku a podívala se na datum narození. 13.prosince 1994, stálo v ní. To znamenalo, že už mu bylo 17.
'Sakra...' pomyslela jsem si 'je o půl roku starší...ale co, to přežiju.'
Po tomto zjištění jsem se podívala na jméno a úžasem vydechla - Chris Avenue... No to snad ne! Tak tohle je syn těch milionářů, který se nedávno záhadně ztratil? Fotku jsem sice viděla, ale nespojila si jí s ním.
I když... podle jeho oblečení a prostě celkového vzhledu mi mělo rovnou dojít, že není z normální, obyčejné rodiny.
Vzhlédla jsem a znovu pohlédla do těch stříbrno-modrých očí, které mě teď zkoumavě pozorovaly.
Nedalo mi to, prostě jsem se ho na to musela zeptat, i když očividně teď myslel na něco úplně jiného.
"Ty jsi ten kluk, co nedávno utekl, z milionářské rodiny?" zeptala jsem se.
"Jo, to jsem já. Nemohl jsem to tam vydržet. Všechno se točí kolem peněz a to mě prostě nebere, chápeš?" zeptal se mě. Chvíli jsem ho pozorovala a připravovala si v hlavě otázku, která prostě musela jednou padnout, i když byla pro oba hodně nepříjemná.
"Jo chápu to" odpověděla jsem neupřímně na jeho předchozí otázku, sklopila přitom oči a zadívala se na stébla trávy.
Když jsem asi po deseti vteřinách znovu vzhlédla, tak už měl hlavu opět na kolenou a mně bylo jasné, že mu z očí tečou další slzy. Nechápala jsem to - to já bych tady snad měla brečet, ne? Byla jsem ale v překvapivě dobrém stavu na to, že ještě před nějakou 'neurčitou dobou' - jak dlouho jsem byla mimo mi neřekl - mi hrozila smrt.
Užuž jsem se chtěla zeptat, co se to předtím stalo, ale on začal mluvit sám od sebe, bez pobízení.
"Bude skoro pět let, kdy to poprvé začalo. Zjistil jsem, co všechno dokážu a jak jinak, řekl jsem to rodičům. Ti to ale brali jenom jako blábolení malýho děcka. Postupem času jsem se naučil své síly ovládat a krotit svou špatnou náladu. Myslel jsem si, že když se budu umět ovládat, tak budu vést normální život. Nikomu jsem už nevyprávěl příběhy o tom, jak dokážu podpalovat věci pouhým pohledem, protože, když jsem jim to ukazoval, tak oni žádný oheň na rozdíl ode mne neviděli - to mě vede k závěru, že ho vidí jen zvířata a ostatní čarodějové. To, že umím číst a vyvolávat myšlenky...to patří k mému" zašklebil se "špatnému já." Odmlčel se a otřásl se tichými vzlyky. Po chvíli ale pokračoval:
"Moje špatné, druhé, zvrácené - říkej si tomu jak chceš - 'já' je tvořeno převážně ze zadržovaného vzteku, smutku a nenávisti, který jsem se musel naučit ovládat a uzavřít ho do sebe. Zjistil jsem, že občas, ve chvílích, kdy se moc vzruším, naštvu nebo překvapím, se všechny ty emoce spojí se vším, co se ve mně předtím nahromadilo už předtím a z toho všeho vznikne mé špatné já. Změní se mi barva očí, dostaví se neodbytná touha někoho zabít a všechny ty mixované emoce se změní v nenávist. V tyhle chvíle se přestávám ovládat a vlády nade mnou se ujímají emoce a počasí. Vše, co jsem ti řekl, byla pravda, až na věty ve smyslu toho, že tě nesnáším a že tě chci zabít samozřejmě. Omlouvám se za všechno, co jsem řekl nebo udělal, nebylo to myšlený vážně... nikdy jsem se nepřestal takhle ovládat... chci abys.." jeho poslední větu zdusil pravděpodobně knedlík v krku. Vzhlédl na mě uslzenýma očima a pokusil se o něco jako pokřivený úsměv.
Seděla jsem bez hnutí a přemýšlela o všem, co mi právě řekl. Nevěděla jsem, jak mám na to reagovat, ale při pohledu do jeho očí plných slz, výčitek svědomí a vzteku na sebe... bylo to jednoduchý. Věděla jsem, že z toho budou problémy, že asi způsobíme globální oteplování nebo zemětřesení. Také mi bylo jasné, že to asi není úplně normální, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nevydržela bych se dívat, jak se tady přede mnou psychicky zhroutí.
Zase si položil hlavu na kolena, takže jsem musela zaimprovizovat.
"Chrisi" zašeptala jsem a počkala dokud nevzhlédl a nepodíval se na mě . Až potom jsem pokračovala:
"To je v pořádku, já to chápu, odpouštím ti!" Jakmile jsem to dořekla, objevil se mi na tváři znovu můj jedinečný úsměv. Poté jsem se k němu naklonila a dlouze, něžně ho políbila. Bylo vidět, že je zaskočený, ale nijak mu to nevadilo, naopak mé polibky opětoval.
Svalili jsme se na trávu a pořád ještě v objetí se líbali. Začalo to jemným, něžným a opatrným třením našich rtů. Naše zábrany se ale postupně odbourávaly, až úplně opadly a my začali vést nelítostný souboj jazyků. Převalil mě na záda a začal s vášnivým líbáním na krku. Postupně postupoval dolů do dekoltu, a když mu moje triko začalo bránit v postupu, přetáhl mi ho přes hlavu a odhodil někam za sebe. Já se nenechala zahanbit a brzo za ním odlétlo i jeho tílko a kožená bunda. Dál jsme se ale nedostali, překvapivě přestal dřív než já. Lehl si na bok vedle mě a dal mi ruku kolem ramen. Došlo mi, že je to tak lepší. Nač pokoušet štěstí s naším sebeovládáním?
Když jsem po chvíli vzhlédla nad sebe, přímo nad námi, zrovna padala hvězda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama