Wizards Fight - Second Part

20. března 2011 v 20:55 | Lexi |  Wizards Fight
"Jdi ode mě pryč!!" zašeptala jsem, ale byla si jistá, že mě moc dobře slyšel.
Otočila jsem se, abych utekla, protože věřit tomu co říkal, by bylo šílené. Žila jsem přeci ve 21.století! Čarodějky neexistovaly, neexistují a nikdy existovat nebudou. Není možná! Uznávám, že léčitelé být mohou, ale kouzla a čáry? Vyvolávání duchů? Ne! Tomu nikdo se zdravým rozumem nemůže uvěřit... A já už tuplem ne. Běžela jsem pryč.

Ani jsem si nevšimla, jak nebo kdy se to stalo, ale najednou se do mě ze předu opřel silný vítr a přinutil mě zastavit. Vteřinu potom, co jsem zjistila, že se nemohu pohnout, už stál přede mnou a pokládal mi ruku na rameno.
"Nesahej na mě!" zaječela jsem na něj a bylo vidět, že se ho to dotklo.
"Tak fajn, jak chceš! Já ti chtěl jenom pomoct! Ani nevíš, jak moc je těžký ovládnout se, když je na to člověk sám! Nedovedeš si to představit! Já na to všechno byl sám! Nemůžeš to říct rodině, ani přátelům, protože by tě měli za zrůdu a nechali tě zavřít někam do blázince! Copak to nechápeš? Já ti nechci ublížit! Chci ti pomoct!" řekl mi zvýšeným a uraženým hlasem, ale vítr ustal.
"Sundej ze mě ty ruce, buď tak hodnej" když nepovoloval, nezbylo mi, než se mu vytrhnout. Bolest, kterou mi to způsobilo, jsem přešla téměř bez povšimnutí.
Upíral na mě přísný pohled, ale mně to bylo vcelku jedno.
"Tak zaprvé," zdůraznila jsem "já nejsem čarodějka ani nic podobného, protože to NEEXISTUJE!" Říkala jsem mu pomalu a klidně, jako by mu bylo pět a já se mu pokoušela vysvětlit, že za zadní stěnou skříně Narnii opravdu nenajde.
"Nevíš o čem..." začal s úmyslem mě přerušit.
"Zadruhé" nenechala jsem ho domluvit a zvýšila na něj hlas "Upřímně nechápu, co za pitomou sázku tady provádíš, ale už je to trapný, tak toho nech!"
Opět chtěl začít mluvit, ale já ho neposlouchala.
"A zatřetí!" zaječela jsem na něj "To, co jsi předtím viděl, bylo počasí a to nikdo ovlivňovat neumí! A taky nevím, co mi to tady kecáš za blbosti, že mě moje rodina zavře někam do blázince, ale nech toho!"
Jen co jsem to na něj vychrlila, obešla jsem ho rychlým krokem a zamířila si to zpět domů.
"Rachel stůj..." ozvalo se za mnou a já se jenom nevěřícně zastavila - jak mohl znát mé jméno? Vizitky jsem neměla (k čemu taky) a rozhodně si nevzpomínám, že bych mu vykládala, jak se jmenuju.
Otočila jsem se na podpatku a uviděla, jak na mě hledí zpod přimhouřených víček. Ty jeho černé oči mě dostávaly do kolen, ale nechtěla jsem si to přiznat. Co by to ze mě dělalo za člověka? Ještě před hodinou jsem měla přítele!
"Jak sakra víš, jak se jmenuju?!" vypravila jsem ze sebe, aby si nevšiml, co se mnou jeho vzhled dělá.
"Nejdřív se sem vrať a slib mi, že mě zase neseřveš jako malýho kluka" zavolal na mě, pak se otočil a zamířil směrem k lavičce, na které jsme spolu ještě před malou chvílí seděli. Bylo ticho a já nevěděla, jak se mám rozhodnout. Mám mu věřit? Rozhodla jsem se, že za zkoušku nic nedám a zamířila váhavě za ním. Přeci jen mi nedávalo smysl, odkud by mě znal a já tomu chtěla přijít na kloub.
'Ale kde beru jistotu, že mi nelže? Jak můžu vědět, že mi všechno ...' z myšlenek mě vytrhl jeho hlas, jasnější než kdy jindy, ale jako by byl jen v mé hlavě a v mé mysli, říkal:
"Řeknu ti všechno, ale musíš mi věřit!"
"Co to sakra bylo?" zeptala jsem se zaskočeně - už nahlas.
"Takže to funguje!" zajásal a vítězoslavně se na mě podíval "Víš, promluvit do myšlenek se mi u člověka ještě nikdy nepovedlo, ale když jsem to zkoušel u zvířat, fungovalo to výborně!"
"Cože?! Ty čteš lidem myšlenky?" vydechla jsem ohromeně, ale pořád ještě mi nedocházelo, že pravděpodobně jde o skutečnost.
"Říkám, že jsi první, u koho se mi to kdy povedlo, takže hádám, že to funguje jen mezi čaroději a zvířaty" dodal zamyšleně.
"Kolikrát ti mám sakra opakovat..." začala jsem, ale tentokrát mě přerušil on.
"...že nejsi čarodějka" dokončil otráveně "Jo, to už jsem slyšel. Bylo by ale mnohem lepší, kdyby sis sedla, zkusila mě chvíli nepřerušovat a jenom mi věřit - to je totiž jediný, co ti zbývá, pokud tedy nechceš skončit v cirkusu..Myslíš, že to zvládneš?" zeptal se a jedno obočí mu vystřelilo nahoru, tak srandovně, až jsem se rozesmála.
"Tak zvládneš to?" dožadoval se odpovědi.
"Já nevím. Vždyť tě vůbec neznám! Ani nevím, jak se jmenuješ, natož, jestli ti můžu věřit" vyhýbala jsem se přímé odpovědi na jeho otázku.
"Prosím?" zkoušel na mě psí oči.
"Já nevím..." uhla jsem pohledem.
"Prosím" řekl potichu a poté, co jsem zvedla hlavu, mi věnoval upřímný pohled přímo z očí do očí.
"Tak dobře" souhlasila jsem nakonec "Myslím, že hoďku bych s tebou ztratit mohla" věnovala jsem mu jeden z mých nejhezčích a nejvzácnějších úsměvů, při kterém se mi ve tvářích dělaly dolíčky a kolem očí se dělaly malé, roztomilé vrásky. Při tomhle úsměvu tály ledy nebo v našem případě otázky, nejistota a nepřátelství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama