Wizards Fight - Sixth Part

29. března 2011 v 22:35 | Lexi |  Wizards Fight
I přes zavřené oči jsem viděla bílé světlo.
'No to snad ne!' zanadávala jsem v duchu 'Bílé světlo na konci tunelu? Vážně?'
Ne, tak na to jsem nevěřila. Respektive do dnešního dne jsem na to nevěřila - na posmrtný život, převtělování nebo něco podobně šíleného. Ale byla jsem čarodějka a tohle k tomu asi patřilo stejně neodmyslitelně jako třeba krev k upírům nebo úplněk k vlkodlakům. Ještěže nic takového doopravdy neexistuje. U posledního slova jsem se zarazila a znovu nad ním přemýšlela. Neexistuje... jak to vlastně vím? Ještě včera bych byla přísahala, že čarodějky také neexistují. A teď? Jsem jedna z nich! Očividně..

'Co je zase tohle za blbost' okřikla jsem se v duchu a nechala bláznivého uvažování. Pak, po nekonečně dlouhé době, se světlo přede mnou roztřáslo a zmizelo.
'Pche. Takže ani neuvidím na smrt? Fajn, tak fajn!' ozýval se můj vnitřní hlas.
Opět jsem se celá zatřásla, ale tentokrát opravdu já a ne jenom světlo, které se mimochodem zase objevilo. Co se to dělo? Pokud bych byla mrtvá a tohle opravdu bylo světlo dělící smrt od života.. tak jak to, že se hýbu?
'Chmm! Stop!' pomyslela jsem si naštvaně 'To ani nemůžu v klidu umřít?'
A najednou světlo zmizelo. Místo něj se dostavil sluch. Někdo ustavičně volal mé jméno. Byl to.. ne, to nemohl být Chris! Byl mrtvý, stejně jako já! Když na něj budu myslet, tak se nic nespraví, akorát zhorší. Ale já nemohla, vždyť to já vše zkazila. Kdybych ho poslechla a utekla, maximálně by podpálil nějaký strom a nezaútočil by na mě. Nezabil by mě.. A já bych nezabila jeho.
Pak i sluch zmizel. A místo něj nastoupil hmat, čich a chuť. V nose mě zašimrala vůně mužského deodorantu AXE.
Na tváři jsem ucítila jemné a teplé ruce. A chuť.. Cítila jsem, jak mě někdo políbil na rty a mé tělo jako by opět vzplanulo. Poté jsem ucítila slzu, která nebyla moje, a přesto mi smáčela obličej. Znovu se dostavil se sluch a já slyšela tiché oddychování a pak tiše mumlaná slova, kterým jsem nerozuměla. Kůže po celém těle mě začala pálit a hned poté zase studit. Jak se to střídalo, dostavoval se pomalu i zrak - alespoň ten vnitřní. Opět jsem viděla bílé světlo, ale občas se změnilo v červené nebo oranžové. Ucítila jsem pálení na hrudi, jakoby do mě někdo vléval život. Cítila jsem, jak moje srdce opět začalo pumpovat krev a jak se mé zmrzlé tělo ohřívá. Někdo nade mnou úlevně vydechl a podle toho, jak se zem otřásla, se svalil hned vedle mě - pravděpodobně do trávy. Přála bych si otevřít oči a podívat se na zachráncův obličej, ale tolik mě bolelo celé tělo, že jsem se bála udělat i ten sebemenší pohyb. Najednou mi došel docela důležitý fakt. Nedýchala jsem! A člověk nade mnou si toho zřejmě všiml taky, protože mi v příštím okamžiku něco začalo tlačit na hrudník. Nebolelo to, ale na seznam příjemných věcí bych to nenapsala. Ta jemná ruka, co mě předtím hladila po tváři, mi teď pod krk strkala nějakou srolovanou látku - nejspíš triko - čímž mi zakláněla hlavu. Pak mi neznámý otevřel ústa a vdechl do mě život. Zalapala jsem po dechu a otevřela oči. Oslepující světlo, bylo jedinou věcí, kterou se mi povedlo zaregistrovat, než jsem je zase zavřela.
V těch několika setinách sekundy jsem si stačila všimnout, že neležím na zemi, jak jsem si myslela, ale v bílé posteli s nebesy a že člověk vedle mě není nikdo jiný než Chris. Odkud se bralo to protivné světlo jsem, ale neviděla.
Chris mě objal a mé tělo zaplavil pocit nejistoty smíšený s nadšením, že žije. Znovu ta nejistota a to jsem si myslela, že s ním už mě nikdy nepotká. Omyl. Nevěděla jsem, co mám čekat i když mi došlo, že mu vděčím, za záchranu život.
"Můžeš prosím ztlumit ty světla, nebo co to je?" zamumlala jsem omámeně, sotva slyšitelným hlasem.
"Rachel! Ty si živá! Jsem tak rád, že .." a opět jsem ho musela přerušit.
"Chrisi.. prosím, ty světla!" zaúpěla jsem, když se mi víčka opět nadzvedla a já byla nucena je znovu zavřít.
"Jo, jasně, promiň" vyhrkl omluvně a spěchal zhasnout. Asi to byly normální žárovky, ale já teď měla oči mimořádně citlivé, i to nejmenší světlo mi extrémně vadilo.
Po chvilce se vrátil a já oči otevřela. Kolem bylo přítmí a přímo přede mnou stál Chris a upřeně mě pozoroval.
Kéž bych věděla, co mám čekat. Právě teď jsem ale opravdu netušila, co bude dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vala Vala | Web | 30. března 2011 v 18:40 | Reagovat

Velmi zajímavé a hezky napsané. Jdu si rychle zhltnout i ty předchozí části.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama