Wizards Fight - Third Part

21. března 2011 v 16:44 | Lexi |  Wizards Fight

"Takže ty tvrdíš" začala jsem opatrně "Že když se naučím být pořád v klidu, tak budu moct počásí měnit podle libosti a ne jenom podle mých výkyvů nálad?"
"Přesně tak. Postupně se budou projevovat tvé 'zvláštní' schopnosti, ale myslím, že ta tvoje je levitace. Moje například je oheň - dokážu pohledem podpálit všechno, na co si vzpomenu" souhlasil se mnou.
"Počkej, já myslela, že tvoje schopnost je spojená s kecáním do cizích myšlenek" oponovala jsem mu.
"Né, myslím, že to zvládne každý, kdo se bude pořádně soustředit" opravil mě s úsměvem.

"Každý? To jako že je..." ztišila jsem hlas, protože kolem právě procházel hlouček lidí "...že je NÁS čarodějů víc než my dva? Teda pokud jsem ti jenom neskočila na nějakej blbej fór" když jsem ale zachytila jeho pohled, musela jsem si chtě nechtě přiznat, že na tom, co říká, něco bude.
"Hele, chceš to dokázat? Abychom tady neztráceli čas tím, že tě budu přesvědčovat, o své pravdomluvnosti" řekl a spiklenecky na mě mrkl. Poté se na mě usmál a sklopil oči k zemi. Chvíli se nic nedělo a pak vzplál trs trávy, který hypnotizoval pohledem, jasným modrým plamenem, který ale okamžitě vyhasl, když sebou Mr. Nobody - ještě pořád jsem nevěděla, jak se jmenuje - škubl a podíval se zpět na mě. Zdálo se mi, jako bych v jeho očích, zahlédla něco víc než nadšení a zvědavost, ale v tu chvíli mi nedošlo, o co šlo. Pak zamrkal a všechny pochyby byly pryč - ty jeho oči mě úplně omámily.
"Teď už mi konečně věříš?" zeptal se mě jistým hlasem.
"Jo, jasně.. asi jo.. možná.. já nevím!" vykřikla jsem "Vím, co jsem viděla, to ano, ale nemůžu tomu uvěřit! Vždyť nic takového neexistuje - nemělo by existovat!"
"Co mám ještě udělat, abys přiznala, že mám pravdu?!" obořil se na mě a v tu chvíli vzplála větev jen kousek od mojí hlavy a přiškvařila mi vlasy.
"Auu! Seš normální? Co to do tebe vjelo? Příště až někomu budeš chtít dokázat, že máš pravdu, tak mu hned nemusíš podpálit hlavu!" zaječela jsem na něj.
"Promiň, já... ujelo mi to... přestal jsem se ovládat, je mi to líto" řekl mi roztřeseným hlasem.
"Hele víš co? Já toho mám dost" sykla jsem na něj "Jo jasný, říkáš mi pravdu a já sem nějaká nadpřirozená příšera, ale pochop, že já o to nestojim! Nechci měnit počasí! Nechci měnit.."
A pak mi to všechno při slově 'měnit' docvaklo. Jeho oči opravdu byly při našem prvním kontaktu modré. Co se to ale stalo? Kde je ten kluk, co mi zachránil život?
"No konečně ti to došlo" řekl a chladně se na mě podíval "Bylo to tak lehký, pohrávat si s tvejma myšlenkama. Normální lidi tomu aspoň vzdorujou... ale ty? Jsi tak naivní! Měl jsem se asi zmínit, že dokážu měnit i nálady, ovládat lidi a vytvářet zajímavé idey co?" dořekl a pohrdlivě se zasmál.
"Takže ty sis se mnou opravdu celou tu dobu hrál? Nic z toho, co jsi mi řekl, nebyla pravda?" řekla jsem, neschopná uvěřit tomu, co říkám. Vždyť jsem se právě otevřela tomu, že existuje nadpřirozený svět, tak jak bych mohla uvěřit, že člověk, který mi to všechno řekl, je jenom lhář a celou dobu si ze mě dělal srandu?!
"Všechno ne.. Například to, že si čarodějka je pravda a že já taky, také není lež. Ale to ostatní? Jenom blbosti a smyšlený kecy - improvizuju dobře ne?" znovu se odmlčel, aby se mohl pobavit mým vyjeveným obličejem.
"Snad sis vážně nemyslela, že bych tě učil, jak ovládat svou moc, se kterou bys mě..."odmlčel se a nedořekl načatou větu. Já jsem jí ale dokončila:
"...mohla porazit" dořekla jsem za něj a pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Jeho ruka svírala mé zápěstí a já nebyla schopná se mu znovu vytrhnout.
"Takže teď co? Zabiješ mě?" při posledních slovech jsem se zajíkla a v krku mi uvízl knedlík. Byla jsem si jistá, že pokud řeknu ještě něco, tak se rozbrečím. Jenže takovou radost jsem mu dopřát nechtěla - to teda rozhodně ne!
"Když o tom tak přemýšlím... mám s tebou lepší plány" řekl a druhou rukou mě chytil pod krkem.
"Pusť mě" vydala jsem ze sebe přidušeně "Prosím nech mě být..."
Neovládla jsem se a z očí mi vytryskly slzy. Bylo vidět, že ho to zaskočilo, ale zásadní změnu to na něm nezpůsobilo.
A pak se to stalo - podíval se mi do očí a já měla na vteřinu pocit, že je to znovu ten kluk, který mi před hodinou pomohl se ovládnout. Cukl sebou a jeho ruce, které obepínaly můj krk a zápěstí povolily. Dál, už si ale nic nepamatuju...Vím jen, že jsem se mu svezla na klín a upadla do bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama