V lese

27. dubna 2011 v 16:21 | Lexi |  Extra povídky
Jen co mě stvoření uvidělo, leknutím sebou škublo, popadlo ořech a rychlostí blesku vystřelilo na strom. I já se lekla, ale hned jsem se oklepala a zkoumavě se podívala nad sebe. Uviděla jsem moře zelených, žlutých, oranžových a červených listů, ke kterým neochvějně patřily i různobarevné květy. Štěrbinami mezi listy probleskovaly paprsky zapadajícího slunce a prosvítala azurová obloha. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit zrak na jedinou věc, která mě v tuto chvíli opravdu zajímala. Na věc, kterou jsem od příchodu do zdejšího lesa ještě nezahlédla, třebaže jsem ho za posledních pár hodin prochodila křížem-krážem.

Tou věcí bylo ono malé zrzavé stvoření se štětinkami na konečcích uší. V předních pacičkách svíralo ořech veliký jako jeho hlava. Jeho malé oči se stočily na mě a stvoření mě začalo zaujatě pozorovat. Nebo snad nezaujatě? Jaký je v tom rozdíl. Hlavní byla ta veverčina elegance. Ano, veverka je tím báječným tvorem, kterého vám tu právě popisuji. Svými malými zoubky opatrně ořech rozlouskla a spořádala - pro ni - vydatné jádro. Přestože jsem čekala, že prázdnou skořápku odhodí, stále ji pevně svírala a soustředěně mě pozorovala. Pak se rozhodla a přesně jak si to naplánovala, vrhla po vetřelci - totiž po mně - prázdnou skořápku. Nervózně přešlápla z nohy na nohu a čekala, co se stane. Jen tak tak jsem stihla uskočit před letícím objektem a už vedle mě dopadl na zem. Veverka zklamaně vydechla a odběhla tam, kam už moje oko nedohlédlo. Sehnula jsem se a opatrně skořápku zvedla. Jasně se na ní rýsovaly otisky jejích zubů. Zastrčila jsem si věcičku do kapsy, protože když jsem byla malá, vyprávěla mi babička, že to přináší štěstí.
"Co ty tady?" ozval se za mnou důvěrně známý hlas.
S trhnutím jsem se otočila a zamžourala jsem na osobu, která stála jen pár metrů ode mě. Do obličeje jsem tomu člověku neviděla, ale podle hlasu se dalo určit, že se jedná o chlapce. A navíc o některého z těch, které znám. Pořád jsem si ale nedokázala spojit hlas s obličejem nebo dokonce jménem. Osoba vystoupila ze stínu a já ji konečně rozpoznala.
"Ahoj Denisi" odtušila jsem a ustoupila o krok dozadu.
Nešel z něj strach, ale na druhou stranu mi z něj běhal mráz po zádech. Samotná jeho přítomnost zde byla trochu děsivá.
"To je poprvý, kdy jsem tady někoho potkal a to tady běhám... odjakživa. Co tady děláš?" řekl na vysvětlenou.
S trochu větším zájmem jsem na něj pohládla a ke svému úžasu zjistila, že nepoužil běh jako chabou výmluvu. Byl upocený, tváře měl zrudlé námahou a sotva popadal dech. Na sobě měl větrovku a šortky. Ve stínu stromů vypadal jako namakaný fotbalista a ne jako zamlklý podivín, kterého všichni ve škole označovali za šprta.
"Většinou si dávám pozor, aby mě nikdo neviděl" usadila jsem ho.
"To by mnohé vysvětlovalo. Jediná věc, co mě překvapuje je, že kolem sebe nemáš houf kluků a 'panenek Barbie!'" odsekl naštvaně a pobaveně zároveň. Chápala jsem, proč to řekl. Jsem koneckonců nejoblíbenější holka na škole, a i když jsem se o to neprosila, většina lidí mi to závidí a má mi to za zlé. Každý školní den probíhal podle stejného scénáře. Přijela jsem ve svém stříbrném cabrioletu a vteřinu poté, se kolem mě utvořil hlouček lidí, kteří se mě začali vyptávat na věci typu 'Jak se máš? Vyspala ses dobře? Půjdeme nakupovat?' a mně to až doteď nevadilo a nepřišlo mi to divné. Teď když jsem na to ale nahlédla z jiného úhlu pohledu, muselo to asi vypadat, jako bych si v tom vysloveně lebedila a jednoduše žila popularitou.
"Každý má rád klid. Mimochodem já se neprosila o to, aby mě lidé měli rádi. Prostě jsem vyhrála pár soutěží a pak pár lidí chtělo vyfotit profilovky a...no prostě se ty fotky všem líbí. Já k tomu nikoho nenutila." odvětila jsem nabroušeně.
Přešla jsem k velikému stromu a svezla jsem se do hromady listí pod ním.
"Neodpověděla jsi mi na otázku" trval pořád na svém a mojí obrany na jeho chladný tón si nevšímal.
"Ále...odjíždím na mistrovství světa a tak hledám inspiraci pro nové fotky" vysvětlila jsem.
"Tak to tě nebudu rušit" odsekl mi kousavě a otočil se ke mně zády. Potom se rozešel a postupně nabíral rychlost, dokud skoro nesprintoval. Bylo mi jasné, že je to kvůli mně. Vždycky byli všichni naštvaní kvůli mně.

  • Quite weird, I know :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Crazy Crazy | Web | 27. dubna 2011 v 20:11 | Reagovat

to je moc hezký :D povedlo se ti to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama