Wizards Fight - Seventh Part

5. dubna 2011 v 15:15 | Lexi |  Wizards Fight
Dlouho jsme si o tom povídali a rozebírali události posledních pár hodin do podrobností. Přemýšleli jsme, jak je možné, že jsme proti sobě bojovali. Nicméně jsem přišla na to, kam zmizely všechny popáleniny, co jsem měla na celém těle - to byl ten zvláštní pocit, který zaplavil mé tělo. Mám na mysli pálení a chlazení kůže. Chris mě uzdravil. Podle jeho slov už nechybělo málo a opravdu bych zemřela.
Oba dva jsme byli vyděšení z toho, jak se nám vše vymklo z rukou. Byli jsme si vědomi, že jsme se mohli zabít. A přesto jsme jeden druhému pořád věřili a ani jeden z nás nepochyboval o našem sebeovládání. Osudová chyba?

"Hele, kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se a zvedla se z postele, i když se mi nechtělo vyprošťovat se z jeho objetí.
"Jsme v našem starém baráku, od kterého mám naštěstí pořád klíče" vysvětlil mi Chris a šibalsky se mě usmál.
"To je super, ale kde to je?" zeptala jsem se ho.
"No.." soukal ze sebe "Tak trochu v Salt Lake City" dořekl a očekával mou reakci.
Pak ještě dodal: "Hlavně klid, ok? Nechceme přece, aby se situace opakovala!"
'Tak já mám bejt v klidu' zaječela jsem v duchu, ale nahlas jenom knikla: "Cože?"
"No, já si myslel, že to v New Yorku nebude nejbezpečnější, tak když si.. spala, naložil jsem tě do auta a převez sem. Bude to pro všechny mnohem lepší, víš?" vysvětloval mi Chris a pořád ze mě nespouštěl zrak. Asi se bál, že vybouchnu. A měl proč. Začala jsem pěnit. Ještě než jsem na něj ale začala řvát, tak jsem se musela na něco zeptat.
"Ty si mě sem přivez autem? Děláš si ze mě srandu? Vždyť mezi NewYorkem a tímhle zapadákovem je víc než 2000 mil."
"No, já tě dovez na letiště autem, pak jsme letěli v mém tryskáči, no" vysoukal ze sebe Chris.
Pozorně mě sledoval a v příštím momentu se svalil na postel a hlavu si kryl polštářem. Udělal to právě včas, protože zlomek vteřiny potom, jsem se přestala ovládat, začala mlátit všude kolem sebe a hystericky ječet. Ale osoba, která se rozčilovala, jsem byla opravdu já a jenom já.
"Au, to bolí! Nech toho" bránil se Chris, který byl pod přímou palbou - pravě jsem po něm totiž házela všechno, co mi přišlo pod ruku. A hle. Zčista jasna se mi do ruky dostalo těžítko. V návalu vzteku jsem ho popadla a málem ho po něm hodila. Pak mi ale došlo, co jsem se chystala udělat a raději jím vztekle mrskla do kouta. Místo něj jsem popadla tlustou knihu a flákla ho s ní přes hlavu. Tedy odtušila jsem, že to byla hlava, protože přes peřinu a polštář ho nebylo vidět. Zaúpění mi však prozradilo, že můj odhad byl v celku přesný.
"Ty!!" Zaječela jsem a popadla jinou knihu - pořádnou bichli - a praštila ho tak silně až z ní vypadlo několik stránek "Totální," pokračovala jsem a napřáhla se dalšímu úderu "Debile!!" dokončila jsem a knihu jsem po něm hodila. Rukou jsem přitom šmátrala po nočním stolku a hledala cokoli, co by se mi mohlo v rukou změnit ve válečnou zbraň. Po chvíli se mi pod ruku dostalo něco těžkého a já na předmět zaměřila pozornost. Bylo to to samé těžítko, které jsem hodila dozadu do kouta. Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, popadla ho-to těžítko- a zahodila ho někam pod postel.
"Já tam mám rodinu, ty magore" zaúpěla jsem zoufale a zula si botu, abych získala novou zbraň.
'Máma mě zabije!' problesklo mi hlavou.
"Hele, tak promiň, jo? Vzdávám se!" ozvalo se odněkud z hromady peřin a dek.
Pár vteřin jsem nad jeho neúplnou omluvou uvažovala. Pak, když se začal hrabat z postele, protože milně usoudil, že už jsem mu odpustila, přesně mířená střela ho zasáhla mezi nohy. Zaúpěl a svalil se zpět. Trest byl vykonán.
Usoudila jsem, že už si protrpěl dost a zvedla svůj mobil, položený na kabelce, která ležela na stole hned vedle notebooku a balíku peněz. Ten jsem nenápadně zastrčila do kapsy u mikiny, kterou jsem si ve spěchu přetáhla přes hlavu. Z podlahy jsem sebrala klíče, které mi v návalu vzteku posloužily jako granát a hodila je do kabelky. Na mobilu jsem vytočila číslo taxi a až když to začalo vyzvánět, došlo mi, že je to číslo na taxi službu v New Yorku. Zoufale jsem si strčila mobil do kapsy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tady jsem zůstat nemohla, to bylo jasné. Musela jsem se dostat na letiště, letět zpátky do New Yorku a doufat, že mamka ještě nezalarmovala policii.
Vzpomněla jsem si, jak Chris říkal, že jsme letěli v podstatě celou cestu a to znamenalo, že letiště musí být někde blízko tohoto domu. I se svými věcmi jsem zamířila ke dveřím, aby se zklamáním zjistila, že jsou zamčené, a že klíč v nich chybí. Jiné dveře tu nebyly, až na jedny, co vedly na terasu, velikou asi jako park, ve kterém jsme se poprvé potkali. Od prvního pohledu mi bylo jasné, že je to moc velká výška, a že se odsud nedostanu. Mohlo mi být jasné, že se Chris proti případným potížím pojistí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama