Quite sad story.. :]

5. května 2011 v 15:52 | Lexi |  Extra povídky

Zase sem přidávám, svůj úkol do soutěže "Sladký Sen - Hannah Cullen"
Tenhle úkol mi víc sednul, protože v poslední době mám špatnou náladu a cca. deprese, ani nevím proč. Myslím, že se mi povedl víc, než drabble ale posuďte to sami. :))*


Život ze mě pomalu vyprchával. Pomalu, ale jistě jsem umírala.
'Než umřu' pomyslela jsem si 'ještě naposledy je musím vidět…musím vidět jeho' rozhodla jsem se a šeptem si poslední slova opakovala. Roztřesenou rukou jsem zašmátrala po nočním stolku. I takový malý pohyb mě stál veškerou, spánkem nabranou, sílu.

Po chvíli jsem našla, co jsem hledala. Pod prsty jsem ucítila hladký povrch fotky a drsný, ale dokonale působící tvar rámečku. Mé prsty se sevřely okolo zdobně vyřezávaného kusu dřeva, ve tvaru řetízků, které měly symbolicky vyjadřovat přátelství, lásku a nezničitelnou věrnost. Pomalu a opatrně jsem fotku přesunula na nemocniční postel a poté se na ni láskyplně podívala. Na fotce bylo pět lidí včetně mě. Byli tam moji tři nejlepší přátele a můj dlouholetý idol. Do očí mi vhrkly slzy, když se mi v hlavě automaticky spojila nedávná, nejbolestnější vzpomínka v mém životě, s touto fotkou z našich dětských let.

"Pane doktore" zašeptala jsem tak, že mě pomalu nebylo slyšet. Odhadovala jsem, že nemocniční personál mi musel často odezírat ze rtů. "Je mi líto" zavrtěl hlavou bíle oděný muž stojící přede mnou.

Všichni mí přátelé. Všichni byli mrtví. Ti, co pro mě něco v životě opravdu znamenali, byli pryč. Nikdo, kdo by mi rozuměl, mi nezbyl. Moji rodiče mě jako malou strčili do dětského domova. Ti, co zemřeli, nebyli jen mí přátelé. Byla to moje rodina. A zemřeli mou chybou. To já mohla za to, že byli všichni mrtví. Vybavovaly se mi další a další vzpomínky.
"Já budu řídit, já nepil" cloumal mnou někdo a snažil se mě dostat od volantu zapůjčeného auta. Moje vzpomínky byly rozmazané a tak jsem si ani nevybavila, kdo to byl.
"Vždyť já taky ne" popírala jsem zdárně a nepohnula se ani o píď.
"Jak myslíš, když tak nás máš na svědomí" zažertoval někdo, netuše, že má v podstatě pravdu. Ani jsme se nepřipoutali. Mysleli jsme si, že život je jedna velká hra, a že se nám nemůže nic stát. I ve hrách ale občas nastává čas na 'GAME OVER'.

Jako zázrakem jsem náraz přežila, protože mě někdo připoutal. Pravděpodobně to byl on. To on mi na pár okamžiků prodloužil život. Seděl na přední sedačce. Připoutal mě, protože měl o mě strach. Na sebe přitom nepomyslel. V jednu chvíli, zrovna když jsme jeli po dálnici, se ke mně naklonil a něžně mě políbil. Já zavřela oči, pustila volant a rukama ho objala klem krku. Nevadilo mi, že na mě mí přátelé začali křičet, abych dávala pozor.
Ano, byla to moje chyba. Já je měla na svědomí. Neměla jsem tu noc řídit, neměla jsem pouštět volant a neměla jsem se nechat strhnout vzrušením. Stála mi smrt mých nejlepších přátel - v podstatě mé rodiny - za ten letmý okamžik?
Samozřejmě, že ne. Byla to ta největší a nejsobečtější pitomost, jakou jsem kdy udělala. Škoda, že jsem neuměla vrátit čas. Nikdy bych za ten volant už nesedla. Už ne…

Bolest nad ztrátou byla mnohem větší než bolest v pažích, ze kterých jsem si vytrhla nemocniční hadičky, přivádějící do mého těla živiny, potřebné pro život.

Fotka mi vypadla z ochablých dlaní a zvonivě dopadla na zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Crazy Crazy | Web | 5. května 2011 v 19:58 | Reagovat

To je hezký,ale smutný.Ale povedlo se ti to. :D

2 Hannah Hannah | 8. května 2011 v 8:25 | Reagovat

Moc se povedl!
Prosím i Cookies, aby zaslala svůj příběh. Ještě má čas, ale já to píšu tak průběžně. Děkuji. :) :)

3 Hannah Hannah | 8. května 2011 v 10:31 | Reagovat

DŮLEŽITÁ INFORMACE OHLEDNĚ SLADKÉHO SNU! hannah-cullen.blog.cz CO NEJDŘÍVE!

4 Crazy Crazy | Web | 8. května 2011 v 10:51 | Reagovat

jo,nejspíš si mě odstraň.

5 Lexi Lexi | Web | 9. května 2011 v 22:35 | Reagovat

děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama