Let Me Live - 2.Surprise

25. července 2011 v 18:01 | Lexi |  Let Me Live
"Haló?" ozvala jsem se do telefonu a čekala na odpověď.
"Nazdar" ozvalo se podrážděně - jak jinak - a potom se rozhostilo ticho.
"Co po mně chceš Rebecco?" zavrčela jsem otázku a opět musela nějakou dobu čekat na reakci.
Rebecca byla sestra Stelly, přesněji řečeno dvojče a i když dvojvaječné, původně jsem měla za to, že si budou alespoň trochu podobné. Bohužel jsem nestačila žasnout nad kontrasty mezi nimi. Stella - moje nejlepší kamarádka už od školky - byla přátelská, sympatická, ohleduplná a vždy ochotná podat pomocnou ruku všem, kromě její sestry Rebeccy, která očividně nenáviděla celý svět, byla náladová, sobecká a sebestředná.

Odkašlala jsem si a přitáhla tak na sebe pozornost volající.
"Hele mám ti vyřídit, že máš okamžitě zavolat Stelle" zamumlala otráveně.
"Proč mi Stella nezavolá sama?" zajímalo mě.
"Ale..Celou noc s někým esemeskovala a volala, takže asi nemá kredit" ozvalo se v odpověď.
"Hm, tak díky" odsekla sem jí nabroušeně a rozhodla se zavěsit.
"Počkej ještě" ozvalo se z telefonu.
"Co chceš?" zeptala jsem se nuceně příjemným tónem.
"Když jste se teď s Jasonem rozešli...chci říct, že když ses ty rozešla s ním" opravila se ihned předstíraným omluvným tónem "Myslíš, že by ti vadilo, kdybych s ním začala chodit já?" zašveholila do telefonu nadšeně.
"Děláš si srandu žejo?!" vypálila jsem na ní nevěřícným hlasem "Já sem se s ním rozešla ani ne před týdnem a ty už tady kolem mě lítáš jako sup! Jako to ti neni ani trochu blbý, zeptat se mě právě na tohle?!" syčela jsem na ní. Kdyby stála přímo přede mnou, asi bych jí vyškrábala oči.
"Hele klidni se jo? Já jenom chci, abys věděla, že už ho nemáš omotanýho kolem prstu a že není žádná tvoje záloha. Ať se ti to líbí nebo ne, ode dneška bude můj, to se neboj!" odpověděla mi jízlivým hlasem, ale pak ještě dodala "Víš Maddie... už tady o ničem nerozhoduješ, tak zalez a přestaň všem poroučet..musím končit, papa" dořekla samolibě a zavěsila. S otevřenou pusou jsem se sesula na postel a mobil jsem s třísknutím hodila na noční stolek. Nemohla jsem uvěřit, že může existovat někdo tak sobeckej, protivnej...!! Chvíli jsem jen tak seděla a nechávala vztek, který ve mně bublal, pomalu vyprchávat. Když už jsem si byla jistá, že na nikoho v příštích pěti minutách nebudu bezdůvodně křičet, zvedla jsem mobil a vytočila Stellino číslo. Po pár vteřinách zapípal obsazovací tón a ozval se důvěrně známý hlas sdělující: "Nezavěšujte prosím, volaný právě telefonuje". Takže jsem čekala. Nejdřív pět minut, pak deset. Když uplynulo patnáct, vzdala jsem to a zavěsila. Hlavou se mi honilo mnoho představ, většina o tom, jak zabiju Rebeccu. Některé zase o naší vysněné vysoké nebo o Jasonovi.
'Ne!' pomyslela jsem si najednou 'Na toho ubožáka rozhodně myslet nebudu!'. Snažila jsem se, řídit se podle své hlavy, ale nějak mi to nešlo. Rozhodla jsem se, že si půjdu zaběhat. Převlíkla jsem se do tepláků a trika velikosti XL, obula si tenisky, popadla mobil a peněženku s klíči. Na cestě ke dveřím jsem ještě vzala obojek a s tím vším vyšla z pokoje.
"Fjůů..."nějak mi to pískání nešlo, tak jsem na to šla postaru "Bene k noze! Bene! Pojď ke mně pejsku" při druhém pokusu se mi konečně podařilo, přilákat hafana k sobě. Nasadila jsem mu obojek a až pak mi došlo, že nemám vodítko. 'Kašlu na to' pomyslela jsem si a spolu s mým labradorem vyběhla před barák. Věděla jsem, že jestli se chci ze své nálady vyběhat, mám před sebou minimálně dvě hodiny námahy.
Na běhání jsem milovala, že díky soustředění na běh, jsem zapomněla na všechno ostatní. Bohužel i na všechno, co se dělo kolem mě. A asi kvůli tomu jsem si až po třech - ne po dvou - hodinách běhu uvědomila, že vedle mě neběží můj pes. Zrovna jsem přiběhla zpátky k našemu domu - tedy spíš vile. Zkoušela jsem pískat, volat ho jménem, ale nedostalo se mi odpovědi. Stáhl se mi žaludek a já měla pocit obrovského knedlíku v krku. Do očí se mi hrnuly slzy a brzo se mi koulely po tvářích. Bylo mi hrozně, tak hrozně, že jsem se opřela o zeď, která se táhla kolem našeho pozemku a svezla se na zem. Brzy jsem měla triko smáčené slzami tak, že bych mohla jít na "Miss Mokré Tričko".
"Stalo se ti něco?" ozvalo se nade mnou, a jak jsem rychle zvedla hlavu, oslnilo mě slunce. Mrkala jsem, abych vůbec něco viděla, ale stejně jsem rozeznávala pouze obrys někoho nade mnou. Ten někdo si mě chvíli prohlížel a pak si sedl vedle mě. Překvapilo mě to, protože jsem si byla jistá, že mám po celém obličeji rozmazanou řasenku a že musím vypadat opravdu příšerně. Napadlo mě, že se asi rychle zvedne a odejde. Místo toho mi neznámý dal ruku kolem ramen a ještě jednou se mě zeptal, co se stalo. Všechno jsem mu to vyklopila a vůbec nepřemýšlela o tom, že budu znít jako hysterka. Řekla jsem mu o rozchodu, o nepříjemném telefonátu, o tajuplnosti Stelly a nakonec i o tom, jak mi utekl pes. Celou tu dobu, mě poslouchal a ani jednou mě nepřerušil.
"Nechceš jít toho psa hledat? Já mám času dost" nabídl mi poté pomoc a usmál se na mě.
"Ježiš moc děkuju!" vyhrkla jsem vděčně a otřela jsem si rukávem trika oči.
"Nemáš zač" odpověděl "Mimochodem já jsem Derek Satterow."
"No to snad ne.." zamumlala jsem si pro sebe, ale on to slyšel.
"Co je? Řekl jsem něco špatně?" zeptal se se zdviženým obočím.
"Ne, ale...víš jak sem mluvila o tom klukovi, co se se mnou rozešel? Jmenuje se Jason..Jason Satterow" řekla jsem na vysvětlenou.
"Ou..to je mi líto...víš Jason je můj bratranec..nikdy by mě nenapadlo, že udělá něco takovýho!" omlouval ho Derek.
"To nic"odvětila jsem "Hele asi bychom měli vyrazit" řekla jsem, zvedla se a zamířila směrem k parku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama