Wizards Fight - Ninth Part

1. listopadu 2011 v 19:11 | Lexi |  Wizards Fight
Stáli jsme po pás v teplé vodě. Slunce se odráželo od hladiny jezera a vytvářelo zajímavý efekt diskotéky. Chvíli jsme tak jen stáli a jeden druhého pozorovali. Pak jsem se k němu natáhla, on se ke mně sklonil a políbil mě. Jednou rukou mě hladil po zádech, zatímco tou druhou si pohrával s mými vlasy. Moje ruce ho objímaly kolem krku a každou chvíli se zabořily do jeho hustých tmavých vlasů, když jsem si k sobě přitahovala jeho hlavu, abych ho mohla políbit. Naše ruce pomalu začaly prozkoumávat tělo toho druhého. Za celou tu dobu jsme se od sebe ani na chvíli neodtrhli. Byla jsem vzrušená, cítila se šťastně, všechno bylo ideální. Otevřela jsem oči - dosud zavřené - a zahleděla se do těch jeho. Byly černé a já se v nich pomalu ztrácela - a pak mi to došlo! Nebyly tak krásné jako vždy, nebyly tak oslnivě modré, nebyly to oči kluka, kterého miluji..

"No konečně sis toho všimla, co?" řekl, a přestože jeho hlas zněl jako jindy, bylo v něm něco, z čeho mě mrazilo v zádech. Já byla pořád sama sebou, i když jsem cítila, jakoby mě něco opatrně vytlačovalo z mé hlavy, jako by se mě něco snažilo zmocnit. Celou svou mentální sílu jsem použila k tomu, abych se proti tomu neznámému tlaku opevnila a postavila si hranice, za které se to 'něco' nedostane.
"Chrisi prosím!" škemrala jsem, zatímco mi pevně stiskl zápěstí a já se marně snažila vykroutit se mu "Já vím, že tam někde jsi! Bojuj s tím! Prosím, kvůli mně!!" poslední slova jsem spíš pošeptala a nebyla si jistá, jestli je slyšel. Na chviličku se mi zdálo jako by jeho oči malinko zesvětlaly, asi za vteřinu mi ale došlo, že to, co jsem viděla, byl pravděpodobně jenom nějaký světelný klam. Zvedl mi jednu ruku a přitiskl si jí na hrudník. Vzápětí promluvil: "Není ti divně, že nic necítíš?" zasmál se chladně "Pochop, že Chris tu není a už se nikdy nevrátí! Já nemám žádné srdce, které by mohlo něco cítit tak se přestaň chovat jako malý děcko a postav se mi!" šeptal mi do ucha. Odtáhla jsem se od něj a vlepila mu facku. Jeho reakce byla okamžitá - popadl mě za vlasy a strčil mi hlavu pod vodu, ve které jsme stáli. Nebylo to nic těžkého, byla mi po ramena. Pořádně jsem se nenadechla, takže po pár vteřinách už mě začaly pálet plíce z nedostatku kyslíku. Když mě konečně pustil, zoufale jsem se vynořila nad hladinu a zalapala po dechu. Zuřivě jsem se na něj otočila a pokusila se dát mu pěstí do břicha - moji ránu odrazil a celá akce se opakovala znovu s tím rozdílem, že tentokrát mě pod hladinou držel minimálně minutu, a když mě potom vytáhl nad hladinu, nemohla jsem se nadechnout. Celé tělo mě bolelo, brnělo mi v zápěstí, kterým jsem mu předtím ubalila jednu dobře mířenou a nemohla jsem promluvit.
"Co kdybys toho nechala a přestala se vzpínat tomu, co stejně nakonec přijde" provokoval mě.
"Nechápu o čem to mluvíš" sípala jsem ztěžka.
"Ale notak, Sandro já vím, že tam jsi" nevšímal si mě a pokračoval podivným hlasem, kterým nemluvil ke mně, - jak jsem si zděšeně uvědomila - ale jakoby k mým myšlenkám, které se zmateně míhaly v mé hlavě. Nedíval se mi do očí, nýbrž až někam za ně. Tenhle pohled se mi nelíbil, snažila jsem se prerušit oční kontakt, ale chytil mě za bradu a přidržel mi obličej jen na pár centimetrů od toho svého. Chvíli se nic nedělo a pak moje hlava explodovala, moje ochrané valy se prolomily a...
Když jsem se vzbudila, pršelo mi do obličeje. V prvních pár okamžicích jsem nevěděla kde to jsem, a co se děje. Až po pár vteřinách se mi pomalu začala vracet paměť. Nevzpomněla jsem si na všechno, mohla to být taková chabá polovina všech událostí, možná méně. Víceméně jsem ale odhadla, k čemu muselo dojít. Zvedla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Nikde kolem mě, nebylo nic kromě jemného, bílého oparu - mlhy. Udělala jsem pár opatrných kroků směrem k postupně sílícímu červenému světlu. Pod nohama mi šustila tráva, což bylo divné, když jsem pravděpodobně omdlela na pláži. Jak jsem tak oslněna kráčela bílou tmou, začínalo mi docházet, že jsem promoklá na kost a že se klepu jako ratlík. Pronikavá zima mi ochromila všechny smysly, takže jsem neslyšela vzdálené hlasy volající mé jméno. Ještě chvíli jsem se tam potácela, pak mi ale podklesla kolena a já se svalila do listí, napadaného pod mohutným stromem, který mi byl vzdáleně povědomý - další divná věc, protože v Salt Lake City jsem byla poprvé v životě.
Dopadla jsem do měkkého a hlavou se zabořila to hromady suchého podkladu. Konečně mi začalo být teplo. Motala se mi hlava a začala jsem mít halucinace. V jednu chvíli jsem byla stočená do klubíčka a spící, v té druhé kolem mě začali pobíhat lidé, které jsem v životě neviděla. A pak opět všechno a všichni zmizeli a mě obklopila ne bílá, ale černočerná tma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama