Wizards Fight - Tenth Part

22. listopadu 2011 v 0:11 | Lexi |  Wizards Fight
I když mi byla zima a mé smysly byly otupělé, cítila jsem paže, které se mě dotýkaly po celém těle. Zdálo se mi, že v hlasitém řevu, ze kterého mi třeštěla hlava, rozeznávám své jméno. Ničemu jinému jsem nerozuměla, ale pokaždé, když jsem v tom víru hlasů a zvuků zaslechla to jedno, mně velice známe slovo, Rachel, bylo to, jako by mě někdo přitahoval ze světa stínů zpět do slunečního světla. Chvíli to trvalo, ale za několik okamžiků jsem cítila, jak mě ty neznámé ruce zvedly do vzduchu a přenesly mě až k nějakému autu - ještě pořád jsem držela oči pevně zavřené, ale zvuk nastartovaného motoru, bych si ani v tomhle omámeném stavu s ničím jiným nespletla. Vždyť díky tátovi jsem s auty vyrůstala a učila se je milovat. Jenže od té nehody se má láska k nim změnila v nenávist. Zrovna jedno z nich mi vzalo jediného člověka, který mi opravdu rozuměl.

Položili mě na měkká nosítka a hlavu, která bolela jako by byla roztříštěna na tisíc střepů, mi podložili a zaklonili do poměrně příjemné polohy. Stále jsem se klepala zimou, když mě někdo jemně a opatrně zabalil do nějaké deky nebo co to bylo. Za chviličku už mi bylo krásné teplo a začala na mě opět dopadat únava. Moje mysl se propadla do tmy, ze které se teprve před pár minutami jako zázrakem vynořila..
Byla jsem si jistá, že moje tělo je už jen prázdná skořápka a že má duše odplula na věčnost. Myslela jsem, že tomu tak je několik minut. Nebo hodin? Když je člověk obklopen tmou, ve které nic není, žádný předmět, kterého by se mohl dotknout, zachytit nebo přidržet, rychle ztrácí pojem o čase. Tak se stalo, že jsem se probudila a nevěděla, co se kolem mě děje. Z rukou mi vedly hadičky a očima - které jsem byla schopná znova používat - jsem kolem sebe viděla pouze bílé stěny a na nich visící depresivní obrázky, bílou postel s nepříjemně sterilizovaným povlečením a pár malých, odrbaných křesel, umístěných před zataženými závěsy, ukrývajícími okno. Nepřipadalo v úvahu, že bych se zvedla a šla se o tom přesvědčit, tak jsem si jenom představovala starý, oprýskaný parapet, na kterém nepochybně stojí seschlá rostlina neidentifikovatelného původu. Přemítala jsem nad tím, kde můžu být. V žádné podobné místnosti jsem ještě nebyla. Zkusila jsem se posadit, ale po mém pohybu se nade mnou rozblikalo červené světlo, uslyšela jsem dlouhý, táhlý, pištivý zvuk a krátce na to, spěšné kroky, rychle se blížící ke dveřím mého pokoje. Upřela jsem na ně pohled a vyčkávala, co se bude dít dál. Jak jsem předpokládala, netrvalo dlouho a do té nevlídné, bílé - a jak mi vzápětí došlo - nemocniční místnosti vběhlo na půl tuctu lidí. V čele byl doktor, za ním cupitaly tři nemocniční sestry, které následovali dva lidé, které bych tady čekala jako úplně poslední na světě. Jedna z osob byla moje matka. Moje milovaná máti, která mi ob týden dávala domácí vězení, pořád mě otravovala s domácími pracemi a dennodenně mi dávala přednášky o tom, jak jsem nezodpovědná a jak by se za mě můj táta styděl. Teď se posadila do jednoho z křesel a tvářila se tak upjatě, jak jsem to u ní ještě neviděla. V její tváři se nezračil ani soucit, ani starost. Vypadalo to, že se prostě cítí trapně, protože je spojována s někým, jako jsem já. Zadívala jsem se jí do tváře, ale ona můj pohled neopětovala. Místo toho vytáhla z kabelky zrcátko a kvapně si stáhla své -na blond obarvené- vlasy do drdolu. Poté si prsty upravila lem sukně, zapnula si poslední knoflík u saka a zaměřila svou pozornost na doktora. Za těch pár vteřin, kdy se ona upravovala, mě jedna ze sestřiček donutila, opět si lehnout, takže můj výhled přestal být tak dokonalý. Přesto jsem ale dobře viděla na druhou postavu, která nervózně postávala u zdi naproti mé posteli. Pryč z mého dosahu, ale přesto vyhýbající se mému pronikavému pohledu. Chtěla jsem promluvit, ale nenapadala mne správná slova. Prostě jsem na všechny tupě zírala a nevypravila ze sebe ani slovo.
"Co jsi zase dělala? Uvědomuješ si vůbec, co jsi způsobila?"spustila na mě matka, jakmile nemocniční personál opustil můj pokoj "Celý den jsme tě nemohli najít! Policie po tobě vyhlásila pátrání! Proč si se někomu neozvala?!" zvedla se a začala zlostně přecházet po místnosti.
"Promiň, řekla jsi den?"otázala jsem se jí. Bavilo mě opravovat její chyby.
"Ano, co tě na tom tak překvapuje?! Dvanáct hodin o tobě nikdo nic neslyšel, nebrala jsi nikomu mobil, bylas prohlášena za oficiálně nezvěstnou a pak tě najdeme v Central Parku zahrabanou v listí a podchlazenou, přestože byl poměrně teplý letní den. Můžeš mi říct, jak je to možné?" tázala se mě. Já však byla stále v šoku. Jasně jsem si pamatovala, že s Chrisem jsem byla na 'útěku' minimálně dva dny a to do toho nepočítám den, kdy jsem byla mimo a dobu, za kterou mě někdo dopravil zpět do NY, tak jak je možné, že od mého úprku z našeho domu neuplynul ani den.. Když jsem na matčiny dotazy nebyla schopná odpovědět, zavrtěla hlavou a odkráčela na chodbu. Po cestě ještě utrousila:
"Tvůj otec by si nepřál, abys se takhle chovala!"
"Jak to můžeš říct! Nikdy jsi mu nerozuměla!" zakřičela jsem na ní dřív, než za sebou stihla zabouchnout dveře.
V místnosti nastalo trapné ticho. Odmítala jsem promluvit, jestli něco chce, promluví jako první. Brzy si uvědomil můj postoj, konečně se odlepil od stěny a přiblížil se směrem ke mně. Natáhl po mě ruku, ale když jsem ucukla, odtáhl se. Ticho teď bylo přímo nesnesitelné a já si přála, aby už prolomil mlčení.
"Rachel...ehm.. chci ti říct, že s tím rozchodem jsem se opravdu ukvapil..bylo to z hecu! Prosím odpusť mi to, ať můžeme být znova spolu! Já tě miluju" spustil Jared. Z jeho slov mi naskočila husí kůže a udělal se mi knedlík v krku. Nechtěla jsem to udělat. Nechtěla jsem mu zlomit srdce, tak jako on zlomil to moje, když se se mnou rozešel na základě drbů a pomluv, ale musela jsem to udělat. Podívala jsem se do jeho hnědých očí, nadechla se a spustila:
"Jarede, nebudu si před tebou hrát na drsňačku a nebudu říkat, jak jsi mi ukradenej, protože nejsi. Milovala jsem tě a ranilo mě, když jsi se se mnou rozešel jenom kvůli těm pitomejm drbnám. Jenom se zamysli - stalo by se to, kdybychom se opravdu milovali? Kdybychom pro sebe byli souzeni? Nestalo, protože bys jim neuvěřil. Uznávám, že jsem tě chvíli chtěla zpátky a udělala bych pro to cokoli..Ale teď už ne. Promiň, já vím, že to bolí slyšet, ale já už tě nemiluju. Já..." zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jak mu to citlivě sdělit "Já miluju někoho jinýho..seznámila jsem se s ním hned po tom, co jsi mi dal kopačky. On mě podržel a ať se ti to líbí nebo ne, je ten jediný, na kom mi teď doopravdy záleží!" zahlédla jsem v jeho tváři smutek, žárlivost a poté i vztek.
"Kdo je to?" zeptal se "Znám ho? Protože jestli jo.." z očí mu sršely blesky.
"Neznáš ho!" snažila jsem se o klidný hlas "Jmenuje se Chris Avenue a je to nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkala! A nesuď ho kvůli jeho bohatství a přepychu ve kterém žije! On je jiný, rozumí mi jako nikdo předtím!!" odsekávala jsem mu slovo po slově, klid mě opouštěl. Překvapila mě jeho reakce. Vztek vystřídalo zmatení a nechápavý výraz.
"Nevím, v jakém světě to žiješ, ale Chris Avenue z té milionářské rodiny, kterého znal každý z novin..je už rok mrtvej!! Ty si to nepamatuješ? Ta zpráva obletěla celý svět! Slyšeli o tom všichni! Vždyť jsme to několik týdnů rozebírali ve škole!" zíral na mě jako na blázna.
"To je blbost! Před pár hodinama jsem ho viděla! Mluvila jsem s ním!" a dělala spoustu dalších věcí, přišlo mi na mysl "Celý týden jsem s ním strávila!" snažila jsem se mu vysvětlit.
"O čem to mluvíš sakra?! Ztratila jsi se jenom na pár hodin! No..asi ti dali moc prášků na uklidnění. Promluvíme si, až nebudeš plácat nesmysly, čau" s tím se otočil a odešel pryč.
Jakmile se za ním zabouchly dveře, konečně na mě dolehlo vše, co řekl. To, že jsem 'teoreticky' neměla Chrise nikdy potkat. Že jsem byla pryč jenom pár hodin a né bezmála týden. A to nejdůležitější - že je Chris už rok mrtvý. Byla jsem si jistá, že se mílí, že nikdo z nich nemá pravdu, a že se snaží mi namluvit, že to byl pouhý sen. Kdyby ale nebyl - jak je tohle možné a proč mi to všechno připadá tak strašlivě skutečné?! Do očí se mi nahrnuly slzy kvůli tomu nejhoršímu, co se mohlo stát. A co prostě nemohla být pravda - co když je Chris doopravdy mrtvý? ..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama