Mělo to vůbec cenu?

12. ledna 2012 v 16:39 | Lexi |  Extra povídky
Všechno je vymyšlené, nic z toho se nestalo...
Znáte ten pocit, když vás někdo naštve. Krev vám vře v žilách, dusíte se vzteky, zatmí se vám před očima a po chvíli vidíte červeně. Chystáte se skočit na člověka, který vás vytočil a utrhnout mu hlavu. Na poslední chvíli se proti svému přesvědčení ovládnete, nahodíte falešný úsměv, nenuceně se zasmějete a sebevědomě odkráčíte. Dotyčný si myslí že má vyhráno - v tom se ale plete! V hlavě se vám totiž rodí plán. Plán na prvotřídní pomstu! *MUHAHAHAHA*

Oh..ano, samozřejmě že s ní mám osobní zkušenosti! Existuje snad tisíc případů, kdy byla pomsta vykonána na mé osobě. Já jakožto škodolibý člověk jsem si musela vytrpět spousty (podle mého názoru) nezasloužených příkoří v zájmu pomsty. Ono to všechno začne jako nějaká legrácka, vtip, který nebyl myšlený vážně, ale byl buď ode mě, nebo právě směřován na mě. V případě, že to byla moje podpásovka, každým dnem očekávám pomstu. Jenže ona nepřichází, takže si přestanu dávat pozor. A co se stane pak? Můj nepřítel udeří. Někdo by to nechal plavat, ale já ne! Oplatím dvakrát větším úderem! A tak to de pořád dál a dál, přičemž já pokaždé zdvojnásobím útok. Většinou to dopadne v můj prospěch a protivník zamává bílým kapesníkem. Co většinou.. zatím vždy! Jenže nedávno jsem neúmyslně rozpoutala třetí světovou… teda vlastně JÁ ji nerozpoutala. Rozpoutala ji ona, ale řekla bych že až mojí reakcí se všechno vyhrotilo…Tohle je příběh o tom, jak se to stalo :
Byl normální, listopadový den a já vysedávala u fejsu, poslouchala mp3ky z tubu a snažila se naučit biologii. Jenže mě rozptylovala moucha, neustále bzučící za mým uchem. Díky svým 'ninja' pohybům jsem měla za chvíli ticho - do ticha počítám i zvukovou kulisu. Jenže pak dohrál můj playlist a já se znovu nemohla soustředit, protože skrz pootevřené okno jsem slyšela každé auto, štěkajícího psa nebo tu stupidní 'vezeme vám mléko' reklamu. Zoufale jsem začala mlátit hlavou do zdi - seděla jsem na posteli, opřená v rohu mého pokoje. Když mě to přestalo bavit, pokusila sem se znovu začít učit a celkem se mi to i vedlo, dokud se z druhé strany zdi nezačaly ozývat pravidelné rány, od toho, jak mi to naštvaní sousedi vraceli. Prostě báječné odpoledne.
Bylo úterý a já měla večer odejít na kytaru (do ZUŠky). Času bylo dost, já byla utahaná a nevyspalá. Nenapadlo mě nic jiného, než se vybodnout na učení a dát si dvacet. Téměř okamžitě jsem usnula. A stejně rychle jak jsem usnula, jsem se také vzbudila. Někdo mi volal, a když už jsem držela mobil v ruce, rozhodl se to típnout. Chytla jsem se za hlavu a pozadu spadla do peřin. Mobil zavibroval - to snad ty lidi ani nemyslej vážně. Jenže ano, tohle bylo vážné. Psala mi kamarádka:
"Musíme se spolu sejít. Mám důležitý info! Za dvacet minut tam, jak dycky?". Odepsala jsem, že jo, hodila na sebe mikinu, popadla kytaru (domu bych to potom už asi nestihla) a vyrazila.
Popisovat dopodrobna, co následovalo, by bylo trochu nemorální. A i kdybych to tady vypisovala, nepochopili byste to - naše debata byla chaotická a plná vzteku. Ne, my na sebe nebyly naštvané! Právě naopak, držely jsme spolu. Jenže tohle listopadové úterý se nezapsalo do dějin jako den, kdy učení (nebo spíše neučení) biologie nebo jako den, kdy sousedé poprvé mlátili do topení, když jsem si zpívala a do zdí když jsem je nechtíc probrala z odpoledního šlofíka. Ne, ale kéž by. Já se dozvěděla, že Markéta (jedna z našich kamarádek, na které jsem spoléhala,věřila, a za které bych dala ruku do ohně)..No zjistila jsem, že mi lže, rozhlašuje moje tajemství a poštvává proti mně lidi. A nejen o mně! To, co dělala, se netýkalo mě, ale i Terky která mi to řekla. Markéta totiž řekla pár lidem, že jsme na ně naštvané, nebo že je dokonce nenávidíme. My jim to nechtěly říkat, že je moc nemusíme, čekaly jsme, až se změní, abychom s nimi mohly začít s čistým štítem znovu vycházet. A co bylo horší, kluci kterým to řekla, mě považovali za nejlepší kamarádku a já je taky! Jenom v poslední době se změnili. Markéta jediná věděla, proč je moc nemusíme - slyšely jsme, že jsou to podrazácký hajzlové, co si s holkama jako jsme my jenom zahrávaj atd. Takže jsme si raději udržovaly odstup. No každopádně já byla v šoku (když mi to Terka řekla), nezvládala jsem pořádně uvažovat a z kytary mě vykopli o půl hodiny dřív, protože jsem se nedokázala soustředit. A takhle se to se mnou vleklo dál, dokud jsem nevypěnila a neřekla jí naplno, co si o ní myslím, a že vím o tom, co udělala. A ona odvětila:
"Ježiš tak sory, já chtěla pomoct". Pokoušela se to dál okecávat, ale já jí řekla nanovo, co si o ní myslím - v tu chvíli mi bylo fuk, kolik sprostých slov budu muset použít, než jí to konečně dojde. Myslím, že jsem vyčerpala celý svůj vulgární slovník. Pak toho konečně nechala, otočila se, šla pryč a já si myslela 'konečně jí to došlo, tuhle kapitolu svého života uzavřu a už se nikdy neohlédnu zpět'. Když odcházela, křikla jsem, "Tvojí omluvu příjmám, ale něco si zkus a poznáš co je to pomsta! A na naše kamarádství můžeš zapomenout". Nezdálo se, že by ji to nějak zasáhlo, ani se po mě neohlédla.
Skutečně - na pár dní byl od ní pokoj a já už tomu uvěřila! Nic dalšího nepřijde. Tohle je další z mých malých vítězství! Jenže jak to tak bývá, tohle byl jenom začátek.
Tak a už víte, co rozpoutalo tu třetí světovou. Možná, že kdybych se bývala zachovala jinak, nic z tohohle se nemuselo stát. Nemusela bych se bát bavit se s kluky, co s ní randí. Nemusela bych si hledat nové kamarády, protože ti staří zůstali na její straně a odmítali mi věřit. Ušetřila bych si spoustu problémů. Vzala mi všechno! Dokonce po chvíli přesvědčila Terku, že to není její chyba, že se mi nebude omlouvat, že omluvy nepříjmám. A Terka začala přesvědčovat MĚ, ať se omluvím jí. Naznačila jsem jí, že si o ní myslím, že je cvok. Nechala mě být, stejně jako všichni ostatní. Pro ni to bylo snadnější - to, co Markéta původně udělala, se jí týkalo pouze okrajově. Mě to ale zasáhlo celou svou silou. Teď už jsem neměla nikoho až na jednoho kamaráda. Na Davida, kluka, který se mnou nechodil na školu, ale kterého jsem znala už od doby, co jsem se naučila chodit. Byl to můj nejlepší kamarád! Jediný, co mě nikdy nezklamal. Počkat… na mysl mi přišla jedna stará vzpomínka! Na dobu kdy jsem byla s Markétou nakupovat a potkaly jsme Davida! Neříkala mi, že jí dal na sebe číslo? A že ho sbalí? Ano, to je ono! To byl můj plán!! Chce mi vzít všechno? Fajn, ale mně ještě něco zbylo! A až skončím já s ní, nezbude jí nic! Vůbec nic!! Nikdo se na ní ani nepodívá! To je ono... V hlavě se mi zrodil mistrovský plán na pomstu.
"Čau Dejve" objala jsem svého posledního kamaráda den po tom, co mě onen plán napadl. Znala jsem Markétu moc dobře a bylo mi jasné, jak se zachová, pokud nezíská to, co chce. Ve chvíli, kdy ji David odmítne a řekne jí, že ví o všem, co mi udělala, zlomí její ego a nebude schopná rozumně myslet. Nejprve udělá nějakou hloupost a asi ho nějak veřejně shodí - to byla cena, kterou jsem byla ochotna podstoupit. Však on to nějak přežije a já aspoň dosáhnu svého! No, potom - druhý den ve škole - se mě pokusí shodit, ale tím, jak bude mimo, se prořekne, takže všichni uvidí, že to já jsem mluvila pravdu! Otočí se k ní zády! Pomsta bude sladká...
"Nazdar prcku" poplácal mě po zádech. Posadili jsme se na lavičku (byli jsme ve Stromovce) a chvíli si nudně povídali. Pak ale zavedl řeč na Markétu a zeptal se mě, co si o ní myslím, že jí určitě znám a že potřebuje poradit. Bylo vidět, že mu opravdu líbí, ale že si není jistý, jestli se líbí on jí. To byla moje šance! Šance na zadostiučinění! Jenže když jsem se mu podívala do očí, pochopila jsem, že to není pouze přátelství a počínající vztah, co v nich vidím.
"Ty už si s ní někde byl? Co je mezi váma?" provrtávala jsem ho pohledem. Očividně poznal, z čeho tak usuzuju a zadíval se do země.
"Noo..tak..no vlastně my se známe už dlouho, jenom jsme se tenkrát nepoznali! Párkrát jsme si vyrazili.." zodpověděl mojí otázku rozpačitě.
"Miluješ ji?" zeptala jsem se ho bez obalu. My dva si vždy říkali všechno na rovinu.
"Já..jo! Myslim, že jo" šťastně si mě prohlížel, rozpačitost byla ta tam "Tak co? Jaká je? Upřímně."
A i když mě to dlouho poté ubíjelo, touha po pomstě byla v tu chvíli silnější než hlas v hlavě, který mi našeptával, že to není dobrý nápad. Bylo vidět, jak mu to rve srdce, ale uvěřil mi a to bylo hlavní. Rozloučili jsme se a já zamířila domů..
Druhý den se stalo přibližně to, co jsem čekala. Přišla jsem do třídy a našla Markétu, jak s napuchlým obličejem hledá oporu u všech okolo sebe. Všichni jí utěšovali, dokud se na mě nevrhla. S překvapeným výrazem sledovali, jak jí ze zarudlých očí srší blesky, když se na mě vrhla! Když na mě křičela že je to moje vina, že sem mu to neměla co říkat a tak dále a tak dále.. Nakonec to všem více méně došlo a komu to nedošlo, tomu to někdo vysvětlil. Markéta je lhářka, která má všechny omotané okolo prstu. Ze dne na den se z Markéty, královny školy, stal nikdo. Lidé si jí nevšímali a já byla za hvězdu. Nic nemohlo zkazit moje štěstí, zase jsem měla všechny své bývalé kamarády + ty nové, co jsem si našla v době, kdy mi nikdo nevěřil. Všechno vyšlo, jak mělo!
Asi měsíc jsem se opájela falešným štěstím a opětovnou slávou, než mi plně došlo, co jsem udělala. Ublížila jsem člověku, který na mě jako jediný nezanevřel, když mnou ostatní opovrhovali. Já byla svým způsobem šťastná, ale co on? Kdy jsem se změnila v takového sobce?
Ještě ten den, po škole jsem mu zavolala. Po chvíli vyzvánění se hovor přesměroval na hlasovou schránku.
"Dejve, promiň, že jsem se tak dlouho neozvala..co je s tebou? Zavolej mi prosím!"
Za 5 minut mi od něj přišla textovka 'Stromovka za 20 minut'.
"O co de?" volala jsem na něj už zdálky. Seděl shrbeně na lavičce, hlavu v dlaních. Myslela jsem že brečí kvůli Markétě, ale když na mě pohlédl, nebyl smutný, byl naštvaný! Na nejvyšší míru. To co jsem mu viděla v očích byla nenávist.
"Je to pravda? Vážně si to udělala, abys získala svoje kamarádky zpátky na svojí stranu? Využila si mě k pomstě?" postavil se a šel rychlým krokem přímo ke mně.
"Já..ne…chtěl si vědět co si o ní…"skočil mi do řeči.
"Takže jo. Hele já ti něco řeknu..Vadilo ti, že tě nemaj rády ty tvoje rádoby kámošky, co se k tobě otočily zády? Tak teď si je užij, ale až se na tebe vykašlou příště a věř tomu, že to příjde, najdi si někoho jinýho, komu se vybrečíš na rameni. Nestojim o tebe. U mě si skončila tak jako u tebe Markéta" s těmito slovy mi hodil k nohám svojí simku (pro ty co nepochopili, tak to udělal, aby ho nemohla kontaktovat). Pak se otočil, odešel pryč a já to pochopila. Pochopila jsem, že měl naprostou pravdu. Přišla jsem o jediného člověka, kterému na mně kdy záleželo.

Takže ve výsledku ta pomsta nevypadá moc dobře co? Když se nad tím zamyslíte, jenom někomu ublížíte a nemusí to nutně ten, kdo vás naštval. A i když se vám to povede..jenom se někdo bude cítit tak mizerně jako vy a vašemu svědomí to taky nijak zvlášť nepřidá. Takže co se mě týče : Pomsta - ANO/NE..NE! Nepočítám do toho ty malinké, kamarádské pomsty, ale osobně bych nic velkého nerozjížděla..Jak jste na tom vy? Pomsta - ANO/NE?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BebeSušenka BebeSušenka | Web | 12. ledna 2012 v 16:46 | Reagovat

než to přečtu, bude to trvat :D máš krásný blog

2 Lunar Lunar | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 16:50 | Reagovat

Pekne sa vyjadruješ :*

3 Adél  :P* Adél :P* | Web | 12. ledna 2012 v 16:58 | Reagovat

http://mine-colored-world.blog.cz/1201/vgs-1-kolo prosím dej hlas Adél :P* oplatím ti pokud chceš

P.S:hezký a dlouhý článek

4 Lexi Lexi | Web | 22. ledna 2012 v 1:07 | Reagovat

děkuji :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama