Wizards Fight - Eleventh Part

6. března 2012 v 22:13 | Lexi |  Wizards Fight
Jak čas plynul, začínala jsem si pomalu zvykat, že mě lidé označují za blázna. Jak by ne, když jsem se jim marně pokoušela vtlouct do hlavy pravdu o mém týdenním výletu, i když existovaly důkazy, stoprocentně prokazující, že jsem se ztratila pouze na pár hodin. Normální člověk by našel vysvětlení v něčem těžkém, co mu očividně spadlo na hlavu nebo snad v hypnóze. Já místo toho všem vyprávěla o tom, jak jsem strávila s Chrisem Avenuem, který byl mimochodem podle policejních a lékařských záznamů už rok mrtvý, týden ne-li víc v jeho vile na břehu jezera Salt Lake - která zřejmě také nikdy neexistovala. Kupodivu mému příběhu nikdo nevěřil.

Upřímně řečeno, spoléhat na důvěru lidí, jako byla moje matka, můj expřítel nebo moje sestřenka Eileen, bylo trochu naivní. Z pravidla jsem lidi, jako byli oni, označovala za nedůvtipné, úzkoprsé a realistické snoby, s občasnými výjimkami z pravidla. Oni však byli ti nejhorší svého druhu a každým dnem mě o tom přesvědčovali víc a víc.
Moje matka, workoholik a perfekcionista, reagovala na můj příběh a změnu osobnosti slovy: "Nemám ti zavolat doktora Fickera?". Doktor Ficker byl vyhlášený specialista na léčebné terapie psychicky narušených lidí. Už mi sice jednou pomohl (po tátově smrti), ale nyní byl ten poslední, koho bych chtěla vidět. Ne, z její formy pomoci jsem opravdu radost neměla. To jí ale nezkazilo radost, naopak každý den vedla s psychologem dlouhé telefonáty na téma 'Stádium Popírání'.
Tím se nějakým zvráceným způsobem přesouváme k mému expříteli, Jaredovi, který byl tak laskavý, že rozhlásil mojí historku po celé škole. Byla jsem přesvědčená, že to díky jeho podání celé situace mě teď všichni měli za cvoka, kterého by měli svázat do svěrací kazajky. Stejně jak se ke mně snažil v nemocnici vetřít, tak mě teď ignoroval, pokud tedy nebyl doslova přinucen se mnou promluvit a i tak se omezoval na jednoduché věty nebo prostě na jednotlivá slova. Když mě potkal někde na veřejnosti, otočil se ke mně zády a dělal, že mě nezná. Zřejmě si myslel, že by neprospělo jeho image, kdyby byl viděn s někým, jako jsem já. Později jsem se dozvěděla, že to on byl autorem mé - od té doby - často používané přezdívky 'bláznivá Rachel'.
Teď se ovšem dostáváme, ke zlatému hřebu. Moje sestřenka Eileen. I když, se pořádně a dlouho zamyslím, co slušného a hezkého bych vám o ní mohla říct, stejně mě nenapadne nic. Proč rovnou nepřeskočit k popisu namyšlené, uječené a zabedněné holky, která si myslí, že s podlézáním člověk nejdál dojde. U mě ale pohořela a je si toho dobře vědoma - jedna z mála věcí, co jí v životě doopravdy žerou, pokud nepočítáte nedostatek třpytek a flitrů na jejích zbrusu nových, svítivě růžových kozačkách. Ne že by mi tak vadil její vzhled barbie bloncky s dvěma balóny a stylem děvky. Ne, to jak se oblíká je její věc. Ovšem její trapné pokusy o zničení mého života a navíc sdílení jednoho domu (no kdyby jenom domu! jednoho pokoje) s někým jako byla ona, mě dovádělo k šílenství. Její první reakcí na můj příběh bylo soucitné pokývání hlavou, ironický úsměv a poklepání prstem na čelo. Hned potom zvedla mobil a tweetla to. Jen ať všichni vědí, že její sestřenka, Rachel Lucy Johnsonová , je psychicky narušená.
Vraťme se do reality. Už několik minut jsem seděla na parapetu a pozorovala lidi chodící s pestrobarevnými deštníky po ulici sem a tam. Občas se někdo zastavil, ale stejně všichni nakonec odešli. Byli tak nestálí jako dešťové kapky stékající po okně nebo snad jako nálada mé mamky nebo jako.. Chris. Z posledního slova mě zabolelo u srdce. Bylo to něco málo přes dva měsíce a já na něj stále nezapomněla - jako by to snad šlo.
Zrovna když dvě kapky na okně měly imaginární závod, všimla jsem si, že jeden člověk už stojí dlouho na jednom místě a nehýbe se. Neměl deštník, nechával si deštěm bičovat obličej, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Očividně mě pozoroval. Okno bylo částečně zamlžené od mého dechu, navíc venku se snesla mlhla. Přesto přese všechno se mi ale zdálo, že poznávám černé vlasy, modré oči a image rockera..
  • Omlouvám se, že to trvalo takovou dobu, ale já prostě nestíhám :) a navíc, co se budu vykecávat, nevim pořádně jak z toho ven, pěkně sem si to zamotala! ale já na něco přijdu, uvidíte :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama