Always And Forever - 8. KAPITOLA

17. dubna 2012 v 15:21 | Lexi |  Always And Forever
Netrvalo dlouho a já už zírala na předmět, ukrytý uvnitř.
Čekala jsem, že po otevření spatřím prstýnek, náušnice nebo nějaký jiný doplněk. Tím spíš mě překvapilo, když se v krabičce nacházel složený, ozdobný papír. Zajímalo mě, co se na něm píše, ale na druhou stranu jsem se bála ho otevřít. Co když mě přečtení oné informace přivede do ještě hlubší deprese? Po chvíli jsem krabičku zavřela, zastrčila pod polštář, který mi sloužil jako opěrka pod zády a nechala se unášet svými představami o možném obsahu. Jenže to mi nepomohlo, někde v koutku mysli jsem cítila hlodavý pocit, nutící mě k přečtení textu. Nedalo se odolat. Pár vteřin, po mém rozhodnutí už se krabička válela na zemi a já roztřesenými prsty svírala papír, na kterém stálo:

'Jess buď v 8PM na London Heathrow. Nezapomeň si plavky a něco na sebe, zdržíme se, Louis xx' bylo to tam, černé na bílém - pozvánka na jeho VIP párty.
'Právě proto jsi to neměla číst!' zanadávala jsem v duchu, když se mi do očí začaly drát slzy. Jenže to mělo být ještě horší. Já totiž přehlédla řádku písma, na druhé straně vzkazu:
'PS: Udělala bys mi radost, kdyby sis ho vzala. Je skoro tak krásný jako ty.' Vzala jsem krabičku znovu do ruky a ještě jednou, naposledy do ní pohlédla. Na dně ležel stříbrný řetízek, na kterém byl zavěšený medailonek zdobený bílým zlatem. Ruka se mi třásla, když jsem náhrdelník vytahovala. Pečlivě jsem si ho prohlédla a zaregistrovala čtyři miniaturní slova, vyrytá na zadní straně přívěšku: 'For my beautiful Jess'. Nemělo smysl slzy nadále zadržovat, samy od sebe mi vytryskly z očí. Mou depresi přerušil až zvuk motoru, následné skřípění pneumatik a konečné ohlušující ticho. Bylo mi jasné, kdo seděl v autě a jel pryč. Vzpomínala jsem na Louisův obličej, když odcházel z pokoje. Na to, s jakým odporem vyhodil dárek do koše.
"Tohle nezvládnu" promluvila jsem do ticha pokoje.
'Nezvládnu se dívat na to, jak někomu ubližuju. Možná je to z jeho strany hra, ale i tak je pro mě bolestivá. Musím to skončit' došlo mi po chvíli přemýšlení. Bylo šest a já věděla, že nemám moc času. Cesta na letiště potrvá hodinu minimálně a ještě se musím připravit a všechno zařídit..
Protože v zahradě už nikdo nebyl, museli odjet všichni. To znamenalo, že se můj odvoz přiřadil na dlouhý seznam věcí, které nemám. Rozhodla jsem se využít pár výhod, které mi příbuzenství Cher přinášelo a vytočila číslo jejího řidiče.
"Ano slečno Lloyd?" ozvalo se okamžitě.
"Zdravím, jsem Jessica King, sestřenice Cher. Potřebovala bych za hodinu odvoz na letiště, je to možné?"
"Samozřejmě, jak si přejete." Zavěsil a mě čekal další, tentokrát mnohem nepříjemnější telefonát. Vadilo mi, že budu muset zase lhát někomu, koho mám ráda.
"Prosím?" ozval se hlas další z mých příbuzných.
"Ahoj teto, tady Jessica" představila jsem se.
"Ahoj Jessie! Tak ráda tě slyším. Děje se něco?" zašveholila do telefonu.
"Chci ti jenom říct, že.." na okamžik se rozhostilo ticho "..se vracím do Států. Promiň, ale je to naléhavé. Rodičům nevolej, už to vědí." Zazněla moje lež. Rodiče samozřejmě nic nevěděli. Měli za to, že jsem v Anglii, a nemám v úmyslu se vrátit do konce prázdnin.
"Proč? Co se stalo?" nadšení v jejím hlase vystřídala starost. Musela jsem improvizovat.
"Víš, moje nejlepší kamarádka měla nehodu a je v komatu." Vymýšlela jsem si při pohledu na zkřížené prsty.
"To je mi líto," řekla teta soucitně "Kdyby ses chtěla vrátit, kdykoli můžeš."
"Děkuju. Promiň, už musím jít, pozdravuj všechny." Rozloučily jsme se a já zavěsila.
Přede mnou byl ještě jeden úkol, věc, kterou jsem musela před svým odletem udělat. Jenže na to byl ještě čas.
Přesně pět minut před sedmou už jsem stepovala před domem a přemýšlela, jestli nedělám největší chybu svého života. V ruce jsem nervózně žmoulala dárek od Louise. V podstatě to nebyl dárek, když skončil v koši, ale i tak. Měla jsem s ním své plány.
Zanedlouho už můj odvoz přijel. Řidič naložil všechny mé kufry a vyjeli jsme. Bylo ticho, neměli jsme potřebu mluvit. Naopak, potřebovala jsem si promyslet, jak přesně zrealizuji své záměry.
Bylo 7:50 a my přijeli před letiště. Poprosila jsem řidiče, jestli by mi nemohl jít koupit lístek na let London-New York a on překvapivě souhlasil. I s kufry mi zanedlouho zmizel z očí.
'Cher, přijď prosím tam, kde jsme čekaly na Joshe. Sama!' napsala jsem sestřenici a s postupně sílící nervozitou na ni čekala.
Už jsem se vzdávala naděje, že přijde, když se objevila. Na očích měla brýle a chovala se nenápadně, aby na sebe nepřitáhla pozornost. Když ke mně přišla, zadívala se do země a byla ticho. Promluvila jsem:
"Cher, omlouvám se! Nic z toho, co jsem řekla, nebylo myšlené na tebe. Na tobě mi moc záleží, mám tě ráda!" styděla jsem se, že si musela vyslechnout všechny ty řeči o tom, jak nesnáším všechny celebrity v domě.. Jenže na ni to nebylo myšlené. Opravdu mi na ní záleželo.
"Vždyť máš pravdu" ozvala se plačtivým hlasem "Jsem celebrita honící se za slávou, ani na vlastní sestřenici si čas neudělám." Pokračovala a mně bylo ještě hůř.
"To není pravda! Byly to tvé povinnosti!" oponovala jsem jí.
"Tak proč jsi byla tak naštvaná?" zarazila se a já si začala v duchu nadávat.
"To to nemůžu říct.." sklopila jsem hlavu, aby neviděla slzy lesknoucí se v mých očích.
"Fajn, kašli na to, řekneš mi to pak!" začala se usmívat, chytla mě za ruku a zamířila si to k letištní hale.
"Cher, já..já tu nejsem kvůli té VIP párty." zastavila jsem se a sledovala, jak jí postupně dochází význam mých slov.
"A proč.. ne! Ne, prosím Jess, to mi nedělej! Neříkej, že letíš pryč!" zpod brýlí jí tekly slzy a já jenom přikývla.
"Mrzí mě to Cher, ale já nemůžu jinak" mrkání nepomohlo a i já začala brečet. V tu chvíli přišel řidič, bez kufrů a s letenkou v ruce.
"Vaše letadlo odlétá za půl hodiny. Těšilo mne." S tím mi letenku podal a odešel.
"Jess.." Cher mě pevně objala. Po chvíli jsem se odtáhla a chtěla odejít, ale v mysli se mi ozvalo:
'Nezapomnělas tak trochu na něco?!' a já si uvědomila, že je ještě něco, co musím udělat.
"Cher, můžeš prosím tě říct Louisovi, že.."
"Co mi má říct?" ozvalo se za mnou a já se nevěřícně otočila.

  • Omlouvám se, že jste museli čekat, ale nemohla jsem se rozhodnout, jak se bude příběh dál vyvíjet. Snad jste s výsledkem spokojení :) btw jste ÚŽASNÍ! Nebýt těch komentů, povídka by nepokračovala (a mě ta povídka bavíí). Takže děkuji moc :) (a jako pokaždé, se omlouvám za chyby..)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Já | 17. dubna 2012 v 16:25 | Reagovat

Ach jo. Je to naprosto úžasné, ale musela jsi to stopnout v tom, co mě zajímalo nejvíc? Jinak jsem ráda, že tě to baví.

2 Kika Kika | 17. dubna 2012 v 17:49 | Reagovat

Tuhle povídku zbožňuju, tak se těším až bude další :)

3 Luss Luss | Web | 17. dubna 2012 v 18:53 | Reagovat

Je to super jako vždy :) další co nejdřív! :D

4 Tess Tess | 17. dubna 2012 v 20:31 | Reagovat

Zase perfektní! Ten konec jsem vůbec nečekala. Hrozně se těším na další, píšeš fakt skvěle!^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama