Proč byste nikdy neměli rozbíjet zrcátko. Dvakrát.

8. září 2013 v 20:00 | Lexi |  Pieces of my life.


V roce 2012 jsem byla šťastná. Opravdu. Měla jsem dvě kamarádky, které si každý přeje mít, ve volných chvílích jsem hrála na kytaru, zpívala jsem, kdykoliv se naskytla příležitost, a týden co týden jsem se těšila na tréninky tenisu. Když to tedy všechno hezky shrnu, před rokem jsem zažívala jedno z nejlepších období svého dosavadního života.
Potom to přišlo, ačkoliv přesné datum si nepamatuji. Rozbila jsem zrcátko. To pitomé sklíčko prasklo a zpečetilo mi tak 7 imbecilních let smůly. A aby toho nebylo málo, pár dní na to se mi podařilo tento smůlu-nosící počin zopakovat. Doteď nevím, jestli se pouze sečetly jednotlivé roky nebo se i zdvojnásobilo množství neštěstí dopadajícího na mou hlavu. Přikláním se k druhé možnosti.
Po roce všemožných útrap je totiž všechno jinak. Období nejlepšího kamarádství už připomínají jen fotky přilepené na zdi, na kytaru schovanou ve skříni sedá pomalu ale jistě prach, nadále nezpívám, nemám proč, radost mě přešla - navíc jsem propadla kouzlu fesťáků a vyřvaných hlasivek; zrovinka včera byl jeden úžasný, Staropramen fest v prostorách... ale to už bych odbíhala - a co se tenisu týče, pravděpodobně skončí i jeho éra.
Očividně se divíte, jak se mi do háje podařilo za pouhopouhý rok o to všechno přijít? Víte, ráda bych vám to pověděla... ale já odpověď na tuhle otázku neznám. To je na tom všem to nejabsurdnější. Samozřejmě, můžu to všechno svést na svoji hloupost, ale pomůže to něčemu, když si uvědomuji, že to není tak docela pravda? Abyste pochopili, za ztrátou toho všeho je jasně viditelný podpis. Totiž podpis mého zdraví. Ale podrobnosti, detaily a vysvětlivky, zůstávají i nadále skryté v mlze. Dokážete si tedy představit moji zoufalost, když mi vše utíká mezi prsty stejně snadno, jako zrnka písku nebo kapky vody, a já do této chvíle pořádně nevím z jakého důvodu? Přes to všechno, přes polikliniku, návštěvy doktorů, rehabilitace, nemocnici, ozdravný pohyb a znovu nemocnici... přes to všechno stále nic nevím. Údajně to zjistím v průběhu září. Ale opravdu to chci vědět? Co když je něvědomost mojí spásou a záchranou? Co když je tou lepší alternativou, ale mám to zjistit až když bude pozdě?
Otázky, otázky everywhere.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bony Bony | 11. září 2013 v 15:28 | Reagovat

Drahá Lexi, doufám, že se teď nebudeš zlobit, že budu Harpagonsky psát o sobě.

Já to totiž měla opačně. Rok 2012 mi zničil skoro všechno. Nejlepší kamarádku jsem objala na rozloučenou a vydaly jsme se každá jiným směrem na různé střední školy.

Byla to největší pitomost, jakou jsem kdy udělala. Každá z nás se dostala do jiného prostředí, změnily se jí zájmy, měla nové zážitky, potkala různé lidi...

A já teď cítím, jak právě ten poslední bod likviduje pouta, která už nedrží tak pevně jako dříve, ale pořád ještě existují.

Bylo mi to moc líto. Navíc se na mě navalily všechny změny. Spolužáci ve třídě se už dávno dali dokupy a já seděla, hlavu i ruce na lavici a přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby...

Intr mě taky deprimoval. Co asi doma úžasného dělají a proč zrovna já musím být tady? Já chci domů!

Do té doby jsem byla optimistická, pořád jsem se smála a nic špatného pro mě nebylo nijak vážné, vždyť ono to přejde a bude líp.

Několikrát jsem chtěla přejít, ale zdejší prostředí mě už moc uvázalo. Navíc co říct jako důvod? Mé spolubydlící byly úžasné a chovaly se ke mě skvěle, učení mi šlo, nikdo mi ničím neubližoval, tak jak jen to mám vysvětlit?

Pak se vše točilo na trase intr - škola - úkoly - intr - škola - úkoly. Bylo toho na mě strašně moc. Pak jsem přišla k tomu, že i do jídla se musím nutit. A do toho, abych ho nevyzvracela, taky.

Potom mi jednou bylo špatně a odjela jsem domů. Večer pro mě přijela sanitka. Tak jsem se naučila, že nic, co Tě ničí, nemá cenu.

Kdykoli nechci přespávat na intru, zdrhám domů a ráno se vracím. Když se nechci učit, neučím se. Samé jedničky taky nejsou všechno.

V lednu jsem pak byla v divadle na hře o Edith Piaf. Nevím, jestli víš, že to byla francouzská šansoniérka. Strašně se mi od ní zalíbil jeden šanson (Non, Je ne regrette rien). A pak jsem se podle něj začala řídit. A hned mi bylo líp.

A od té se snažím naučit se a dělat to, co jsem vždycky chtěla umět. Bez hudebního sluchu jsem se po několika hodinách naučila hrát na klavír mou oblíbenou písničku, bráška mi půjčuje volant čehokoli, co řídí, a já se bavím vymetáním zatáček, zkouším kreslit nadlehčené komiksové postavičky, dělala jsem si vlastní "klobouček"... A úžasně mi to pomáhá.

Proto Ti teď tak nějak jemně nařizuju, ať se okamžitě přestaneš trápit, vezmeš do rukou tu schovanou kytaru, začneš zpívat a promineš mi tuhle morálně-etickou slohovku.

Měj se krásně a ať Ti všechno vyjde. (: Držím palce. (:

2 Bony Bony | 11. září 2013 v 15:29 | Reagovat

Do háje! Komentář delší než článek. Promiň, promiň, promiň. (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama