I am who I am - 21.

14. října 2013 v 20:02 | Lexi |  I am who I am


Harry's POV.
Vyslovil tu větu tiše, skoro jako by se bál, že když zazní příliš hlasitě, nabude ještě více na skutečnosti. "Já už nemám přítelkyni."
Zatřásl jsem hlavou a do mého okolí se rozlétly stovky drobných kapiček. Další střípek předchozí noci se mi právě bolestivě vštípil do paměti. Zaplavil mě pocit provinilosti kvůli mému chování. Měl jsem mu být oporou a ne to ještě zhoršovat.
Vynahradím mu to, pomyslel jsem si.
Zastavil jsem vodu, odsunul zástěnu stranou a vystoupil ven na žínku pokrývající část podlahy před umyvadlem. Z věšáčku jsem stáhl ručník a obmotal si ho kolem pasu. Už už jsem se natahoval po oblečení, když mě do nosu praštila další ze vzpomínek. Zkoprněl jsem v náhlém návalu paniky. Konečně jsem si totiž vzpomněl, kdo je ta tajemná dívka, s níž jsem strávil noc.

Zayn ode mě opět odvrátil hlavu a mezi námi se rozhostilo ticho. Několikrát jsem otevřel a zase zavřel pusu, marně jsem hledal ta správná slova. Nakonec to byl on sám, kdo přerušil nastalé mlčení.
"Za tu pusu se omlouvám, byla jsi jednoduše ve špatný čas na špatném místě," zamumlal tiše a úkosem pohlédl na dívku krčící se vedle mě. Napodobil jsem ho a také očima zapátral jejím směrem. Černovláska se nehýbala, zdála se být v šoku.
"Amy," oslovil jsem ji a zamával jí rukou před tváří. Po pár vteřinách jakoby se probrala z transu a zmatené pohledy nám oplatila.
"Promiň mi to," omluvil se můj přítel znovu, snaže se tak předejít otázkám zračícím se v jejích očích.
Nepatrně přikývla, "To je v pořádku, nic se nestalo," zašeptala v odpověď a povzbudivě se na něj usmála.
"Nic se nestalo?" sykl jsem a rozčileně se zavrtěl v sedačce. Lokty jsem se opřel o kolena a složil hlavu do dlaní. Ze všeho toho povyku a množství vypitého alkoholu se svět kolem mě točil v kruzích. "Nic se nestalo?" zopakoval jsem a začal se otřásat tichým, falešným smíchem. Ani jeden z mých společníků si očividně neuvědomoval, jakou masu problémů a hádek jejich polibek uvedl do pohybu. Cítil jsem na sobě jejich zkoumavé pohledy, ale nereagoval jsem na ně. Místo toho jsem se dál pochechtával a každou buňkou své bytosti se snažil zabránit výbuchu hněvu, který se každou sekundou přibližoval. Prsty jsem si natiskl na spánky a snažil se nevnímat čím dál tím silnější osten zlosti. Kéž bych mohl vrátit čas o pár minut zpět. Zatáhl bych Zayna i proti jeho vůli do auta dřív než by mi stihl všechno posrat. Nebo ještě líp, vůbec bych mu nedovolil v návalu frustrace opustit večírek.
"Přestaň dělat scény, vždyť se tě to ani netýká," zabručel mým směrem Zayn a opřel si hlavu o chladné okýnko auta.
Bleskurychle jsem se narovnal v zádech. "Že ne?" zavrčel jsem.
"Pokud se pamatuju, tak jsem líbal ji a ne tebe," ušklíbl se, ignoruje můj vražedný pohled a zatnutou čelist.
"Jo, ale nebudeš to ty, koho její sestra sežere zaživa," poznamenal jsem jízlivě a nehty si zaryl do dlaní ve snaze o rozptýlení. "Příště si laskavě nechte výplody svojí debility na doma, aspoň pro jednou všechno nezjebete."
Kdyby mi někdo řekl, jakou reakci má slova vyvolají, nevěřil bych. Zatímco Amy, od níž jsem podle vzoru její sestry čekal alespoň facku, se jen zatvářila ublíženě a překřížila si své drobné paže na prsou, Zayn si opovržlivě odfrkl a nevěřícně mě sjel pohledem. V tu chvíli vypadal stejně naštvaně jako já.
"Řekl ti už někdy někdo, že jsi sobeckej a bezcitnej zmrd?" upřímnost sršící v ten moment z celého jeho bytí způsobila, že hluboko, opravdu hluboko uvnitř jsem se otřásl v základech. Do ochranných zábran kolem mého srdce a mysli se zabodla další slova ostrá jako dýky. Jako dýky rozpálené ohněm. Ohněm zloby. Ze všeho nejvíc mě překvapivě nejvíc zasáhlo sloveso 'jsi', kdyby byl býval řekl 'chováš se', tolik by mě to nezasáhlo. Dle jeho použití slov se ale dalo soudit, že tohle je jeho skutečný názor na mě. Na moji osobnost, povahu… celou mou existenci. Zaynovi se mimoděk podařilo uhodit hřebík na hlavičku. Vskutku s ním tohle mínění někdo sdílel. Ten někdo, kdo ve mně po několika měsících vzbudil první skutečnou emoci. Tedy spíš ta někdo, Clover. Jen před pár dny mi to statečně vmetla do obličeje. A fakt, že ona není jediná, kdo o mně takhle smýšlí, zabolel víc, než bych kdy přiznal. Tím spíš, že dalším člověkem, který mi to vpálil do obličeje, je jeden z mých nejbližších přátel.
Obrnil jsem se, jak nejlépe to šlo, a vrátil mu stejnou mincí.
"Aspoň nejsem tak ubohej, abych si nechal dát košem a pak nad tím probulel celej večer. A to ještě nemluvím o zoufalosti toho, cos předvedl před novináři s touhle nádherou," prsty jsem ve vzduchu naznačil uvozovky. "Jsi loser, Zayne, jen se divím, že to Perrie došlo až teď."
"Jo? Vážně? Já jsem ubohej? Mám ti připomenout, jak jsi vypadal ty po," naoko se zamyslel, "Caroline?" Při zmínce jejího jména mi zamrzla krev v žilách. Byla to od něj podpásovka, moc dobře si uvědomoval, proč bylo tabu o ní přede mnou mluvit. Říká se, že první láska bolí. Jsou to kecy, blbosti, které umělci od nepaměti cpou všude, kde můžou. Skutečnost je samozřejmě jiná, než jak je tomu v knížkách či filmech. Bolest je slabý výraz pro pocit, který vás ovládne po tom, co přijdete o nejpodstatnější osobu vašeho života, centrum vašeho vesmíru. A aby toho nebylo málo, zpravidla za sebou po svém odchodu ten člověk zanechá paseku v podobě prázdného prostoru ve vaší hrudi. Můžete se snažit, jak je jen libo, hledat způsoby, jak zapomenout na stovky společně strávených chvilek, jak se posunout dál a začít novou kapitolu života… Nic nepomáhá ani po dnech, týdnech, měsících snahy a nakonec vám nezbude nic jiného než se s tím vším sžít. Přijmout fakt, že osoba, jež vás opustila, si s sebou odnesla i kus vás, a spolu s tím se naučit snášet i dechberoucí pocit prázdnoty.
*flashback*
"Harry?"
"Jsi v pořádku?"
Z blízkosti ke mně doléhaly hlasy, ovšem já je vnímal, jako by přicházely z veliké dálky a postupně se cestou vytrácely. Shrbeně jsem seděl na posteli, rozcuchané vlasy mi padaly do tváře, na sobě jsem stále ještě měl černý oblek z předchozího dne. Oči - ještě před pár hodinami zalité mořem slz - mě teď nesnesitelně pálily nedostatkem spánku. Celou noc jsem probděl, bál jsem se snů, které s určitostí měly přijít, bál jsem se bolesti, před kterou jsem se snažil už několik hodin neúspěšně obrnit.
Kolem ramen se mi ovinula něčí paže. Nevzhlédl jsem, abych zjistil, komu patří, nezajímalo mě to. Ani jsem se nenamáhal ji setřást. K čemu to? Proč bych se měl snažit? Proč bych měl vůbec něco dělat? Hýbat se, jíst, pít, dýchat… žít? Kde je smysl, když… je pryč? Když to všechno byla jen lež?
"Harry…"
Postupně přibývalo na intenzitě a množství hlasů, můj nezájem však setrvával neměnný.
"Co se stalo?"
Nezřetelný šum mi zaplnil uši. Při zaznění jejího jména jsem sebou trhl a procitl z transu. Do tváří se mi nahrnula krev, oči zaplavily nenáviděné slzy. Na místo v hrudi, kde jsem předpokládal díru, jsem si přitiskl dlaň.
"Bude to dobrý, kámo, Caroline je…" prudce jsem zvedl hlavu, což mluvícího přimělo okamžitě zmlknout. Se smrtelně vážným výrazem se rozhlédl kolem sebe. Pohledem jsem přejel po tvářích všech přítomných.
Otevřel jsem ústa a pomalu ze sebe dostal: "Už o ní přede mnou nikdy nemluvte. Pro mě je mrtvá."
*konec flashbacku*
Nahnul jsem se dopředu a zmáčkl tlačítko zapínající mikrofon, sloužící ke komunikaci řidiče a cestujících.
"Okamžitě zastavte."
"Pane?" ozvalo se z reproduktoru nechápavě.
"Hned. Chci si vystoupit."
"Jak si přejete, pane."
Zmrd. Seru na něj. Tohle přehnal, tohle je moc i na něj. Uznávám, neměl jsem mu říkat, že je ubožák, to bylo ode mě pod úrovní… Ale vytáhnout kvůli tomu Caroline?
Zatnul jsem čelist a s oblečením v rukou vykročil ven z koupelny. Nadešel čas vypořádat se s dalším problémem.
Celou cestu jsem za sebou nechával mokré ťápoty, avšak můj zájem o případné ničení dřevěné podlahy pokoje byl minimální. Přešel jsem rychlými kroky k posteli, na níž stále ještě ležela nahá dívka. Za dobu mé nepřítomnosti se otočila na záda a odhalila mi tak svou tvář. Nemýlil jsem se, vskutku to byla ona. Patnáctiletá sestra holky, v níž jsem proti své vůli začal spatřovat zalíbení. Doprdele.

Pozn. autora: OMLOUVÁM SE, NESKUTEČNĚ SE OMLOUVÁM ZA TU STRAŠNOU PAUZU V PŘIDÁVÁNÍ!!! 1. nám nefunguje internet, 2. se mi rozbil počítač, 3. se mi to celé smazalo. Ale to mě neomlouvá. Hm, slibuju, že se POKUSÍM přidávat častěji. Mám teď trochu času, tak zkusím něco nahnat, dobře?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ver. Ver. | 15. října 2013 v 10:38 | Reagovat

To je skvělé!! Nejspíš se vracím jako pravidelný čtenář, Lex :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama