I am who I am - 22.

16. listopadu 2013 v 0:30 | Lexi |  I am who I am


Harry's POV.

Celou cestu jsem za sebou nechával mokré ťápoty, avšak můj zájem o případné ničení dřevěné podlahy pokoje byl minimální. Přešel jsem rychlými kroky k posteli, na níž stále ještě ležela nahá dívka. Za dobu mé nepřítomnosti se otočila na záda a odhalila mi tak svou tvář. Nemýlil jsem se, vskutku to byla ona. Patnáctiletá sestra holky, v níž jsem proti své vůli začal spatřovat zalíbení. Doprdele.

Chvíli jsem tam tak postával a pozoroval ji, jak zlehka oddechuje. Hrudník se jí v pravidelném rytmu udávaném nádechy a výdechy zvedal a posléze zase klesal. Posadil jsem se na okraj postele, opatrně, abych se jí nedotýkal, a po pár vteřinách otálení jsem s ní jemně zatřásl. Nic se nestalo. Opět jsem se postavil na nohy a frustrovaně jsem sám na sebe zavrčel. Tohle se nemělo stát, měla odejít se Zaynem a já se měl vrátit na pokoj - sám.

Hlavou se mi honila otázka za otázkou - co se vlastně stalo? Proč šla za mnou? Proč jsem se s ní měl dohajzlu sex? Dobře, na to poslední znám odpověď - protože mám absťák a ruka mi nestačí, nejsem Liam.

Několik vteřin jsem se koncentroval na svou paměť, ta ovšem i přes mou snahu vybavit si detaily přetrvala vygumovaná jako list papíru. Poslední vzpomínku představovalo Amyno zaklepání na dveře, to, jak jsem se s nelibostí podvolil její prosbě, aby u mě mohla přespat, a navrch toho všeho nám oběma nalil skleničku skotské. Dál nic, jen tma.

Zhluboka jsem nasál nosem vzduch. Prsty pravé ruky mi opět samovolně vystřelily ke konečkům vlasů a začaly za ně tahat. Co asi přijde teď?

Málem jsem se nahlas rozesmál. Copak to není jasné? Navíc se ptám špatně, měl bych si spíš pokládat otázku, kdo přijde. Clover. Přižene se jako rychlá voda a rozbije mi hlavu o zeď - pokud bude v dobrém rozpoložení, o čemž z nějakého důvodu pochybuju. Pokud nebude, a to je tak nějak pravděpodobnější, tak ze mě stáhne kůži. Zaživa. Zláme mi všechny kosti v těle, vynadá mi do kreténů, připomene mi, jakej jsem zmrd, vmete mi do obličeje veškerou nenávist, kterou ke mně chová, zadupe do země i mou poslední špetku naděje, že bych kdy mohl… Nebo ne, promluvil tichý hlas v mé mysli a i přes svou nepatrnost přehlušil roj splašených katastrofálních představ. Co když… co když toho využiju ve svůj prospěch. Nakonec… proč by ne? Manipulace lidmi mi nikdy nedělala sebemenší problém. Stačí nahodit Amy do hlavy myšlenku, že má u mě šanci, začít se s ní scházet a přes ni pak zajistit vše, co bude potřeba k mé výhře a uzavření celé téhle nesmyslné kapitoly - koneckonců, o tom, co se dnes v noci odehrálo, se drahá Clover nikdy nemusí dozvědět.

"Harry?" Otočil jsem za zvukem hlasu a bez okolků opět upřel zrak na obnaženou dívku sedící přede mnou. Přitáhla si k hrudníku přikrývku a odkašlala si, očividně ji můj pohled přiváděl do rozpaků. Zacukalo mi v koutcích úst.

"Co se stalo? Vůbec nic si nepamatuju," hlesla, když jsem se neměl k řeči. Zklamaně jsem sklopil hlavu - doufal jsem, že vnese do událostí posledních pár hodin aspoň nějaké světlo. Bez reakce jsem se zvedl a zamířil k proskleným posuvným dveřím vedoucím na terasu. Byl nádherný den, jako obvykle. Slunce viselo vysoko na bezmračné obloze a do toho všeho mě po tvářích hladil jemný vánek. Zhluboka jsem se nadechl a rukama se opřel o zábradlí. Jak jsem se do tohohle dostal? Ještě před několika lety bych sám sebou opovrhoval. Jenže mi to je svým způsobem jedno. Lidé ubližují mně, tak proč neměl být stejný?

Trhl jsem sebou, když se k mým uším donesla ohlušující rána a následně hlasité: "Au! Sakra! Au!"

Dlaň pravé ruky mi samovolně vystřelila k obličeji a zakryla ho v nevěřícném gestu. To se mi fakt zdá, teď se mi před dveře každou chvíli seběhne celý hotelový personál. "Panebože, proč? Proč mě trestáš touhle holkou pitomou?" zeptal jsem se polohlasně s očima upřenýma k nebi. Následně jsem - oslněn jasným svitem - semkl víčka pevně k sobě a zavrtěl hlavou. Můžu si za to sám, kdybych nebyl idiot, neházel by mi klacky pod nohy ani Bůh, ani karma. Otočil jsem se na patě a vešel zpět do svého apartmá. Na zemi tam seděla moje, řekněme, pohroma numero uno.

"Co děláš, do háje?" vyjel jsem na ni ostře.

"Nevím," pípla téměř neslyšně, "Šla jsem z koupelny a uklouzlo mi to." Tak odtud vítr vane. Nedávala pozor a nevšimla si loužiček, které po mně zůstaly. Skvělé.

"Jak šikovný musí člověk být, aby se mu tohle povedlo…" zabručel jsem mrzutě a bez jediného slova ji obešel. Opřel jsem se zády o stěnu a pozoroval, jak se pracně zvedá na nohy. Ani mě nenapadlo jí přispěchat na pomoc nebo se optat, zda si neublížila. Ručník, jenž ji halil, zůstal bez povšimnutí ležet tam, kde před několika sekundami při pádu sklouzl z jejího těla, a tak se přede mnou - opět - ocitla dočista nahá. Ne že by mi to vadilo. Jestli má její sestra alespoň z poloviny tak výstavní tělo, rozhodně si - až tohle všechno skončí - nebudu stěžovat.

"Spali jsme spolu?" vypálila mým směrem bez varování. Její otázka mě zastihla nepřipraveného - ano, poslední půl hodinu jsem sice nebyl schopen přemýšlet nad ničím jiným, avšak i přesto mi odpověď stále zdárně unikala.

"Uhm…" podrbal jsem se na zátylku, "nemám ponětí," konstatoval jsem pak jasný fakt.

"Oh," odvrátila se ode mě a vydala se směrem k oknu. Na vteřinku jsem vypnul mozek a jen vstřebával obraz, který se mi rozprostřel před očima. Havranové kadeře jí splývaly po překvapivě bílé pokožce až do úrovně lopatek. Postava se jí poté zužovala v pasu - jen aby se vzápětí mohla opět rozšířit do oblých boků. Jak pokračovala v chůzi, musel jsem odvrátit hlavu. Pohled na její stíny zdůrazněné přednosti a křivky - zejména v oblasti od kříže dolů - mě přiváděl na nerozumné myšlenky.

"Dál bych být tebou nepokračoval," poznamenal jsem suše, když už ji od skleněné stěny dělilo jen pár metrů. Prudce se otočila, až se jí vlasy rozlétly do všech stran a odhalily tak inkoustem poznamenanou šíji - to mě na celém tom momentu zaujalo nejvíce, netušil jsem, že má tetování.

"Přestaň se už konečně chovat, jako bys mě vlastnil, sakra! Můžu si dělat, co se mi zachce," vyštěkla a přiblížila se ke svému cíli o dalších pár kroků. Slabounce jsem se pousmál, tohle chování mi z nějakého důvodu chybělo. Nebo spíš člověk, se kterým ho mám spojené… Počkat, co? Clover? Clover že mi chybí? Jo, tak to zrovna. Zřejmě jsem to včera vážně přehnal s pitím a takhle za mě uvažuje zbytkáč.

"Hm, pominu-li fakt, že jsi úplně nahá," zasmál jsem se, "pořád jsi holka a nacházíš se v mém pokoji. Navíc je ti jen patnáct a můžu ti zaručit, že na tom by si novináři určitěě smlsli. Už vidím ty titulky: 'Z Harryho Stylese, prince POPu dnešní doby a vášnivého milovníka starších žen, se vyklubal pedofil. Jak na tuto skutečnost zareaguje policie?'," napodobil jsem otravné hlasy paparazzi. Chvíli bylo ticho, pak jsme oba vyprskli v nenadálé salvě smíchu. Cítil jsem, jak se něco uvnitř mě láme. Další z ledových zábran chránící mé srdce před ryzími emocemi a pocity praskla. Co je to s těmi Willisovými, že na mě mají takový dopad?

Abych se vyhnul trapnému tichu, ohnul jsem se a z podlahy sebral její oblečení. S podivem jsem zjistil, že je nasáklé vodou. Na čele mi naskočila vráska, jak jsem svraštil obočí. Z veselí se během jednoho úderu srdce stala minulost.

"Co je sakra tohle? To myslíš vážně? Namočila sis hadry, abych ti musel dát něco svýho a ty ses pak měla čím chlubit kamarádkám?" zasyčel jsem jedovatě. Rychlými kroky jsem se vydal k ní. Ucouvla. V jejích očích jsem spatřil ponížení, zklamání a - ke svému překvapení - i strach. Ani jedno z toho mne ovšem nezaujalo natolik, abych jí do náruče hrubě nevrazil její šaty. Bublal ve mně vztek; co si o sobě do prdele myslí? Je mi jedno, že teď už mi k ničemu nebude a že pro mě všechno naopak ještě zhorší a zkomplikuje.

"A teď vypadni."

"Harry, takhle to není…" bránila se, na tváři jí zářil zoufalý výraz smíchaný s nechápavostí. Očividně jí nedocházelo, proč tolik vyvádím. Jenže se mnou rozhodně manipulovat nebude, se mnou ne. Nejsem ničí loutka, ani její, ani její sestry, ničí. Už nikdy. Nikdy.

"Neslyšelas mě? Nemám náladu ani čas na další z mých ubohých, pošahaných fanynek. Seber se a jdi, zmiz!" křičel jsem. Veškerá frustrace nashromážděná za posledních pár dnů nyní vyplula napovrch a drala se stůj co stůj ven.

"Prosím…" na tvářích se jí zaleskly slzy. Paráda, ještě tohle. Proč brečí? Nesnáším, když holky brečí. Nesnáším, když brečí kvůli mně.

Znovu jsem zaklel. Znovu a znovu. Nadávaje, přecházel jsem z jedné strany pokoje na druhou a snažil se sám sebe uklidnit. Vztek mě ale držel v pevném sevření a dostat se z jeho zajetí mi trvalo pěkných pár minut. Amy se mezitím nepohnula z místa ani o centimetr, pouze se řídila mými pokyny a nasoukala se do promočené látky. Vidět ji tam tak stát v postoji zpráskaného psa bylo pro mě řečenou poslední kapkou.

  • Thadáá. Ok, nikdo to nečte, já vím, ale... musím to dokončit. Alespoň kvůli sobě. I kdybych to měla psát i za dva roky od teď. Dopíšu to. I promise.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luss Luss | Web | 19. listopadu 2013 v 17:12 | Reagovat

Ahoj :) Chtěla jen jsem tě chtěla informovat, že jsem vás i s Cookies (nevím jestli jste tady ještě obě, nebo už jen ty...;))
nominovala zde --> http://mylittleworldofstories.blog.cz/1311/liebster-award-tag ;)

- dlouho jsem tady nebyla, tak doufám, že to všechno doženu :)) a abych nezapomněla, ten odkaz, co máte v menu, už neplatí;) je to můj starý blog, takže vás prosím, buď to smažte, nebo tam hoďte moji novou adresu :) Děkuju :)
Těším se,až si přečtu všechno, co tady za tu dobu přibylo :)
S pozdravem Luss :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama